Bylo, nebylo?

 

Už nikdy nepřelezu vrátka,

abych se vloudil na váš dvůr,

láska je směšný trubadur,

když spatříme ji bez pozlátka.

To dospělost, ta moudrá zátka,

zavírá do karafy snů

chvějivé touhy mládí dnů,

než stanou se z nich cingrlátka.

Teď, když nás stáří bere zkrátka,

vzpomínám občas opodál,

jak prsty tvé jsem v ústa bral

a hráli jsme si na lízátka…

          Vzpomínek opuštěný sál:

          jen tahle ještě tančí vratká.