Chrám Panny Marie Sněžné

 

Chodívám tam ráda

pro tu zvláštní svobodu.

Všechny své myšlenky

odkládám u vchodu.

Chrámová loď

ruší zemskou tíži

úměrně své výšce.

Pojď,

poplujem tou lodí

až ke strohému kříži.

Až se přiblížíme

smyjeme své hříchy

proudem toho světla

podobnému stínu.

Properem svou vinu,

čistotou procezenou,

přísnou strohostí

gotických oken

visících v prostoru.

Nemusíš se dívat nahoru.

Prostor je všude kolem,

leží ti u nohou,

křížová klenba stává se

součástí obzoru.

Vztyčené stěny lodi

protínají nebe,

vzdalují od bolesti.

Jen dlažba kamenná

s minulostí tě spíná,

na patách zebe

a pomíjivost tuší.

Já

Ty

My

nejsme.

Čekáme na víru

v té chrámové lodi.

Jsme atomy vesmíru,

jak všechno kolem nás

a stavitel čas pomalu skládá

naši novou duši.