SONET STARÉ ŽENY

 

Bože, jak mě mé vlastní tělo tísní,

jež kdysi bývalo jak vznosný chrám,

teď neláká vás, páni, k lásky hrám

a nenutí vás zpívat píseň písní.

Už hrdlo rozbrázdily drobné vrásky,

kam poděla se Davidova věž

a obraz zářící, tak hoden lásky?

Jakoby všechno byla jenom lež!

Snop pšeničný, obrostlý liliemi

vzal za své, učím se nenaříkat.

Žiji a doufám, i když těžko je mi,

že nebudu muset nikdy říkat,

          s Villonem, jenž byl přítel můj:

          “a moje zahrádka, no fuj!”