SONET LESNÍ

 

Je zelený a tajuplně něžný,

v zákoutích mechu skřítky schovává,

neuvítá nás zavřenými dveřmi

a svoje plody štědře rozdává.

Bolesti naše už od věků hojí,

tančící víly dává našim snům

a větrem rozšumělou písní svojí

dodává kouzlo letmým dotekům.

Někdy je ale hněvivý až běda,

plete nám kroky svými kořeny,

balvany skryté pod nohy nám zvedá

a jeho příkrov tmou je sevřený.

          Však rozzářený, nebo samý stín,

          vstupuje do mne, kdykoli jsem s ním.