|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Bezradnost
Měsíc, to matné zrcadlo,
které jas slunce chtivě polyká,
teď bílým terčem do oken mi svítí
ukradenou tváří klauna.
Jak oranžový pomeranč
se ještě před chvílí
nad obzorem válel.
Teď s větrem v zádech
se klopýtavě pachtí
po mléčné dráze,
v marné snaze dohnat Velký vůz.
Ráno, jak perlová spona
připíchnutá na plášť Noci,
ji doprovodí na druhý břeh nebe
a dál bude dychtivě sbírat
odlesky slunce,
svítáním zametené pod práh obzoru.
Já tady zatím,
poblázněná jeho lživým stříbrem ,
sbírám rozsypaná písmena svých nadějí
a pečlivě je kladu na dna
jeho vyschlých moří,
abych alespoň trochu rozptýlila
svůj i jeho smutek.
|
|
|