Zamykané

 

Strach.

Norný vrt do jádra vědomí.

 

Jakoby pod oázou klidu

pečlivě srovnaných ano i ne,

někde na pomyslném dně

toho, co neznám

sama v sobě,

číhaly bahnité gejzíry

nevyvřelých nepoznání.

 

Jsou to představy?

Možnosti?

Nebo skutečné zrady

dosud poznaného?

 

Nosíme v sobě opravdu

veškerou paměť

všech hrůz a slastí,

co jich kdy bylo, je a bude?

 

Nevím.

Bolest,

tu jednostrannou chlopeň

proti viru poznání,

třímám pevně jak prapor záchrany

a vrtné soustavy zvědavosti,

poslušné jejích pravidel,

vždycky vyřadí

nějaká porouchaná součástka zbabělosti,

sotva dosáhnou blánu očistce

těsně před peklem.

 

Nebo před rájem?

 

Nebo jen před lhostejností

vševědoucích?