Konečně jaro…
Cítím tu sílu, raší přímo ve mně,
pod slupkou špíny zavlní se země
tisíci klíčků náhle odmykaná.
Zkypřená hlína, sluncem dotýkaná,
stává se líhní. Slepé ruce stvolů
prastarou paměť růstu rozpoznají,
stejně jak směry nahoru a dolu.
Výhonků špičky už, už zelenají
stydlivou barvou. Stromy unavené
málem by praskly v prudkém proudění
mízy, jež vzlíná lýkem od kořenů.
Zmuchlané listy vmáčklé do pupenů
s oupeří s květy. V náhlém souznění,
jak stromy znavená tou délkou zimy,
já za nadějí spěchám spolu s nimi.
| 
