Tichá modlitba na konci zimy

 

Poslední stupně poutní zimy

už zdoláváme s obtížemi.

Jaro, to vytoužené místo

s tisíci schody jak na Hostýně,

zdá se být v nedohlednu.

 

Jakoby mrazivými hříchy obtíženi

svou trpělivost ztrácíme už v lednu

a celý únor je nám dlouhou kalvárií.

 

Morena, než ji utopíme v ledové tříšti

právě procitnuvší vody potoka,

nám pranic nepromíjí.

 

Stejně jak znavení poutníci,

na prahu každého dne poklekáme,

na stupních k obětišti.

 

Své ruce prosící

v modlitbě sepínáme za kytici

hlaviček prvních sněženek

a klíčů Petrových,

jež odmykají bránu a zametají sníh,

a přebíraný růženec

zlatavých pampelišek

na mezi odkrojí

chladnou vládu zimy.

 

Sluneční paprsky pak roztančí se s nimi

a slunce samo, ten poutník zatoulaný,

jako my domodlí se k jaru

a jeho vládu vseje do polí.