Schůzka s minulostí

 

Už zase sestupuji

po těch schodech.

Podzemí, podvědomí, paměť –

nevím, jak tomu říkáte vy.

Zatuchlé vlhko a rozviklaný vozík,

jako když projíždíte

pouťovou atrakcí Domu hrůzy.

Co všechno jsem tam

za ty roky odložila,

jak do staré krabice na klobouky,

v bláhové naději zapomenutí.

Jenže ten sklep si žije

svým vlastním životem.

Ponorná řeka vzpomínek

podemlela souslednost času.

Nic neodnáší.

Zato si libuje v bizardnosti.

Na mém Balrogovi si dala

obzvlášť záležet.

Ani nemusí vylézat.

Stačí, když ze dna propasti,

kde se řeka ztrácí, pravidelně duní

jeho: Jsem tu, jsem tu.

A já v děsu cítím,

jak jeho chtivé plameny

olizují paty mé zvědavosti.

Sevřená sama sebou,

ztrnulá nezapomněním,

z posledních sil stoupám

alespoň do suterénu,

pečlivě vydlážděného

příjemnými zážitky,

a na zabouchnuté dveře

pozorně přitloukám ceduli:

     NEVSTUPOVAT!