|
SONET O PODZIMU
Ten mladík veselý, co ještě před chvílí
svou zlatoklasou hřívou pohazoval
a nedozrálé ještě plody choval
po kapsách větví, dospěl. Klasy skosili.
Jablkům tváře zakulatil a odevzdal je,
zlatavou barvu hruškám namaloval,
do plných hroznů sladkou šťávu dodal
a na píšťaly lesů teď fujavici hraje.
Po dětském jaru s koleny odřenými
svá lýtka zapálil v letním úpalu
a než naděješ se, začne pomalu
dvořit se prokřehlé kráse paní Zimy.
Co zralý muž jí svede pod peřinou sněhu
a Jaru malému věnuje svoji něhu.
|
|
|