Hrál kdosi na šalmaj…

 

Zlomená čekáním

otvírám bránu smutku,

slzy, jimž nebráním,

stékají do zármutku

po veřejích noci…

Co teď s tím poznáním?

Dokážu bez pomoci

samotná uzavřít

zející tu ránu?

Jak může nezemřít

naděje, v noci,

jež chýlí se k ránu?

Unaven stékáním

slzí tok vyčerpán je.

Den smutek uklízí

sotva se rozední…

Zbývá ho malinko.

V zármutku semínko,

slzami umáčené,

v naději novou zraje.

Vrata už nezejí

(zlo nocí rozevřené),

já zavírám tu bránu

a skřípot veřejí

najednou zvláštně zní,

jako když k ránu

někdo na šalmaje hraje…