SONET O PROMĚNÁCH

 

Byla jsem vánkem, který rozechvíval,

šepotem stromům svoje písně zpíval

a voněl mátou, myrtou, skořicí.

Byla jsem vodou, vzlínavou i dravou,

jež líbá břehy s rozverností hravou

a hasí moře sluncem hořící.

Byla jsem zemí, která život dává,

byla jsem nocí, která našeptává,

byla jsem žebro z těla Adama.

Byla jsem hudbou, láskou, večernicí,

lasturou na dně moře spící,

byla jsem čísi tajná neznámá.

         Nastokrát jsouce proměněna,

         teď konečně tím vším jsem žena.