Bez přístavu

 

Slyším svůj svěží smích

a naše tichá ano,

do věží kostelních

jsme vložili své ráno

a prosili jsme den

ať zraje do večera,

        však ač já tvoje jen,

        byla jsem nejspíš sterá.

 

To jen v těch prvních dnech

nebyla žádná kdyby

a v srdcích ve zvonech

jsme ukládali sliby.

Říkal‘s mi: kapitáne

mých rozbouřených vod

        a zvony rozhoupané

        nám lhaly doprovod.

 

Rampouchy nepohod

palubu probodaly,

jsi špatný lodivod

a zvony už to vzdaly.

Jen si s ní klidně choď,

teď na tom nezáleží,

        krysy už opustily loď

        a z věží zvony sněží.