|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Společně utíkáme, aby nás profesionální armáda nezajala. Pohybujeme se v houštinách, dále pak skáčeme z jedné terasy na druhou. Ubývá nám spousta sil – nebezpečné záření postupně likviduje mě i mého přítele. Stávají se z nás monstra neslučitelná se životem.
Myslíme si, že ještě dovedeme létat, ale náš zdravotní stav se prudce zhoršuje. Ani pobyt v metru nepomůže – nejsme dost silní nastoupit do vlaku. A tak se nacházíme opět ve venkovních prostorách. Příliš zesláblí dýcháme stěží.
Nepřátelská armáda, která je v přesile a dobré kondici, do nás pálí všechnu munici. Jsme natolik rozstříleni a poznamenání negativní mutací, že si skoro přejeme z tohoto světa navždy odejít.
Napadá mě však myšlenka, co se týče alespoň vlastní záchrany, s níž můj zesláblý přítel souhlasí, a proto vysávám jeho tělní tekutiny, abych mohl uprchnout před armádními pluky. Získávám tedy sílu – částečně se mi vrací lidská podoba. Prchám, prchám a zase prchám třeba až do smrti v ústraní.
Václav Kovalčík
|
|
|
