|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Česká republika zažívá nárůst ztracených generací, jež bývají často odsuzovány a odepisovány z aktivního a perspektivního života. Jedná se především o absolventy vzdělávacích institucí, kteří ve svém životě vyvíjejí úsilí, aby se v této složité, kruté a nelítostné době nějakým způsobem realizovali. Často jde o pud sebezáchovy v otázce hledání zaměstnání.
Je trestuhodné, kam až došlo chování pracovního úřadu, zaměstnavatelů a některých vyučujících! Setkávám se s názorem, že lidé s akademickým titulem patří jednoduše do kyblíku, protože jsou v praxi nepoužitelní. Taktéž se jedná s lidmi bez akademického titulu. V nabídkách zaměstnání je požadována dlouhodobá praxe, ale jak mají absolventi dané kritérium splnit, když předtím studovali, dalo by se říci, že se připravovali na budoucí povolání?
V nízko-platových profesích se dokonce pohrdá pracovníky, kteří např. myjí nádobí, uklízejí, zametají, servírují, čistí, stěhují, malují, sedí u pokladny apod.. Copak si nedovedeme vážit poctivé práce?
Další perličkou byla za Nečasovy vlády veřejná služba, kterou vykonávali nezaměstnaní za směšnou almužnu. Kdyby aspoň byla finančně motivující a dobrovolná, pak by mohla existovat. I nezaměstnaní, registrovaní na Úřadu práce, by měli mít právo si důstojně přivydělat. Pohleďme např., kolik se platí za nájmy, potraviny, energie, služby a ošacení. Je to nespravedlivý poměr, kde převládají životní výdaje nad životními příjmy! Aby rizikově chudí občané přežili, berou si půjčky – doslova vyhánějí čerta ďáblem, což není dobré pro budoucnost kvalitního života!
Ještě dodám, že post-sametový režim poštvává občany proti sobě: mladé proti starým, zdravé proti nemocným, bohaté proti chudým, silné proti slabým, ženaté proti svobodným a naopak. Jsme vážně národem ztracených generací? Dlouho situaci pozoruji, nelíbí se mi. Jsem toho názoru, že se musí řešit co nejdříve. Nechť si společnost váží vzdělání, řemesla a poctivé lidské práce. Nechť si společnost uvědomí, že nelze s ní do nekonečna zametat.
Václav Kovalčík
|
|
|
