|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jsem součástí lázeňského výletu, který pořádá akademická půda Univerzity pro studenty, jejich rodiče a vyučující. Dostali jsme se až k moři u Náchoda, abychom si odpočinuli od dennodenních starostí a abychom si vychutnali pohodu přímořského letoviska LESOPARK. Vidíme skutečné moře i vyvěrající minerální prameny. Relaxujeme, vždyť máme k dispozici venkovní procedury, ale všechno najednou musí skončit.
Nastává čas odjezdu do našich domovů, a tak nastupujeme do moderního autobusu. Cesta probíhá normálně, dokud se mi nechce na záchod. Autobus tedy zastavuje, abychom si udělali přestávku, jenže z neznámého důvodu míříme do zanedbaného a opuštěného kostela, kde se ještě uchovaly lavice i oltář.
Něco nás vyzývá otevřít oltářní skříň. Kolem mě se šíří skepse. Spolužáci mi radí neotevírat tuhle Pandořinu skříňku, ale já neposlechl, a to bylo dobře, neboť se na mě navalila spousta informací, co se týče minulé, přítomné i budoucí genetiky. Jeden šlechtic se tímhle zabýval – věděl toho až příliš. Musel být proto zapomenut. Rozhodl jsem se, že uvedené genetické podklady vezmu a zorganizuji vědeckou výstavu.
Spolužáci žasnou, jakou mám tedy odvahu. Zapomínám na svou fyzickou potřebu, mířím zpět do autobusu, i když mě svědomí posouvá do mého pokoje na koleji, který čeká na vyklízení, vždyť je už měsíc červen.
Dělá se mi z toho zle – musím nějak odnést domů těžká skripta, obuv, oblečení a rychlovarnou konvici. Možná je ještě čas, a tak cesta skvěle ubíhá. Vlastně nevím, kam. Kladu si záludnou existenciální otázku: Kde je můj skutečný domov? Na Univerzitě, v Náchodě, v LESOPARKU, na úřadě, anebo někde v zapomnění?
Václav Kovalčík
|
|
|
