Monolog u převozníka.

Když končí život na tomto světě

recitovat básně bude stejné

jako říkat kolik je hodin

                                        umírajícímu.

Nikdy jsem necítil mrtvolný zápach

jen zápach zvadlých květin

jež v podvědomí budou žít dál

protože jim nemůžeme odepřít

jejich pohaslou krásu

která nezmizela

jen od nich poodešla

a zatímco ony končí mezi odpadky

jiné teprve začaly zdobit stoly smrtelníků

co v úžasu nad jejich půvabem pronáší :

„To jsou ale neopakovatelné barvy.“

Neopakovatelné mořské vlny

nedají vydechnout útesu

melodie vodního nárazu

je pokaždé trochu jiná

a i kdybys chtěl postihnout tu

co právě zazněla

dříve než se stačíš otočit

přijde zase jiná…