Prázdný stůl.

“Jestlipak víš
 odkud jsem připlul ?”

zeptal se mne
závoj dýmu
jenž v restauraci
přistál na mém talíři.

Znělo to
jako by se chlubil
jako by si snad o sobě myslel
že je vlastně krásný…

Otočil jsem se
směrem který ukázal
a spatřil ženu
s děckem ještě v baťohu
rozkošatělou povídáním
o předporodní instruktáži v nemocnici

chvíli dítě
chvíli žhavá kremace
tabáku v bílém límečku
a nakonec mocný kouř
který zmizel dřív
než jsem zaplatil

zůstaly jen kulisy a herci
včetně člověka
co ještě netuší
jakou dostane roli

nabízelo by se říci
raději netuší

ano
raději půjdu
stůl je již beztak prázdný…