|
Na konci začátku.
Zdánlivě bezvýznamně povoluji šrouby
a dětská postýlka se mi rozpadá do dlaní
běžíš kolem s pastelkou a chceš
abych ti něco namaloval
na těch pár prkýnek
nasáklých dechem tvého spánku
jehož broukání jsem v duchu slýchával dříve
než ses vůbec narodila.
Když někdy píšu báseň, mám pocit, že se jenom nadechnu a jdu dál žít životem, ve kterém si často na poezii ani nevzpomenu. Tato báseň je jedna z nich. Na poezii se prostě nevzpomíná, protože jí vlastně prožívá každý z nás a z daleka ne každý, možná se to dá i pochopit, nemusí ten svůj život recitovat.
|
|
|
