Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 10.11.
Evžen
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí Nebeská poema - 3.-5. část z kolekce Překlady
Autor: Naty (Občasný,Redaktor) - publikováno 1.7.2003 (00:45:14)
další>

Jak se překládá poesie – Pokračování 10

 

3

NAD HLINÍKOVÝMI KŘÍDLY,

                     nad cisternami, nad radary

                                                   oděnými ozvěnou,

nad plochou, která svítí jak

                               padající blesk,

křičím, maje na předloktí

                            svůj zaprášený plášť:

- Cestujte letadly!

 

Hoďte za hlavu starosti své

                                    neodbytné.

Vezměte s sebou jen úsměv, či vůni

                                                nějakého květu.

Jestli jste zapomněli svůj plášť,

                               pak za večerů chladných

se můžete přikrýt

                   pláštěm nebes.

 

Zanechte mezi hvězdami

                            životopis svých nejlepších let.

I kdybyste shořeli – žádná škoda.

Před očima zamilovaných

                              zasvítíte

jako padající hvězda…

 

Odhozen v nekonečnu, chápu,

                                že jsem jen smítkem

                                              v hrsti větru,

že vesmír mi dává –

                         jako pampelišce – život,

                                                krátký okamžik –

a mám chuť z letadla východem z nouze

své žalostné sebevědomí

                            vyprovodit kopancem.

 

Z výšky svět vypadá strašně reálně

a všechno na svém místě stojí.

Hle, ten básník – osudem odhalený,

co svá vyznamenání čistí od prachu

                                    a vřavy lidské

(později je budou za ním na podušce nosit

                                      k hromádce země vyschlé),

náhle mi připadá jako hrachové

                                   zrnko v trávě –

poprvé vnímám jeho skutečný vzrůst.

 

… A nebe sténá rozepjaté

na černém kříži letadla

a kapky jeho krve – tmavočervené –

na zem, na spící svět stékají.

Žena, sedící vedle mne,

se usmívá: “Jak překrásně dnes hvězdy padají!”

 

Jak krásně, skutečně…

             Utrpení mne vždy nutilo

                                 sahat po peru.

Utrpení – a velmi zřídka –

                                     radost.

V jeho skořápce se rodila

                                     perla, protože

v bolesti je okouzlení.

                  Skutečná hloubka. Bytí.

Byl jsem vděčen za chvíle,

                                       kdy

rty jsem měl bolestí rozkousané

                              a jako slepec se držel

                                         šatu nějaké

                                             pravdy či touhy.

Byl jsem vděčen i později,

            kdy verš nadzdvihoval svými kořeny

                                           příkrov duše –

později, kdy mne objímalo

                                kosmické ticho světa…

 

Mám jizvy od cizích i své –

                              k čemu je mi další zlato!

Hvězdy, přijměte můj prach

                                       do své zářící prsti!

 

… A nebe sténá rozepjaté

na černém kříži letadla…

 

4

ŽIL VE VLASTI

            KOPERNÍKOVĚ jeden astronom,

rezavý jako písek biblických

                                           pouští.

Ačkoli v dětství neměl nikdy

                                          neštovice,

jeho tvář byla rozryta

                           stopami padajících hvězd, -

protože všechny noce

svého života vzhlížel k nebi.

 

Kde zůstaly schody k jeho domu?

Proč mne vedete do Osvětimi

                                         do síně protéz?

 

Neměl děti a osvojil si

                                jedno děvčátko.

Dal mu hvězdné jméno Kasiopea.

Večer mu rozestýlal Mléčnou dráhu,

ráno ho probouzel zvonkem

                                       Jitřenky

protože jeho budík se řídil

                                  též hvězdným časem.

Kde je to děvčátko?

                              Proč v jeho střevících

zbyla jen hrst nebeského prachu?

 

Byl invalida. Protéza skřípala

                                    cestou ke smrti.

V kostech mu hvízdal

                          písek biblických pouští.

Plameny ho objaly. A dým

                                  do modravého blankytu

vepsal tichý dopis hvězdám.

V jeho prachu zůstal malý střípek

                   roztavené vzpomínky na Kasiopeu.

 

Dnes jeho dřevěná noha trčí

                                    z hromady protéz –

a hledá oblak, po kterém by vystoupila

                                                         na nebesa…

 

5

JEDEN BÁSNÍK KDYSI ZVOLAL:

                                                    “Vesmír je můj!

Naivní dobyvatel! Asi byl

                                       příliš mlád,

nebo neměl ještě v duši

                                  ani jednu jizvu.

 

Nemám rád výzvy. Probodávají mne

                                                 jejich hlučná slova.

Podobají se hřebům připraveným

                                                pro ukřižování.

 

Proč zavírat hvězdy do klece,

aby tam plápolaly

                      jak pomatení kanárci?

Lépe je přejít po nich

                     jak po kamenech v řece

z jednoho na druhý břeh nebe

říci jim: “Dobrý večer!”,

a zeptat se jich, zda jim není chladno

                                         za zimních nocí…

 

Jeden podzimní večer

jsem seděl venku a díval se k nebi –

jak peříčko jsem mizel v modravé

                                             hloubce bez dna.

Nejmenší hvězdička, jistě sotva

                                             školačka,

se snažila zahlédnout mezi zemským

                                                    prachem

pokořitele vesmíru.

Protírala si oči, slzící samým soustředěním

a nic se jí nepodařilo objevit



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný,Redaktor)  
 
 
1 2 3 4 5 6 7 8 10 11 12 13 14 15 (16) 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter