Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 10.11.
Evžen
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí Jak se překládá poesie. Pokračování 5 z kolekce Překlady
Autor: Naty (Občasný,Redaktor) - publikováno 11.4.2003 (00:15:39)
další>

Jak se překládá poesie. Pokračování 5

 

Tak, a teď, když už jsem nakousla tu problematiku snadnosti a obtížnosti překladu, se vám musím k něčemu přiznat. Vy, kdo jste pečliví a nedejbuh ještě překladatelé, tyhle řádky raději přeskočte.

V rámci objektivity musím tedy přiznat, že jsou básně, které překládám po jednom zběžném přečtení a naráz. Pod prvním dojmem. A ještě si troufám zastávat názor, že to je, právě využitím toho prvního dojmu, překlad z nejvěrnějších.

Prostě si přečtu jednu řádku a v tý syrovosti vjemu její obsah a rytmus napíši česky. Tady je největší nebezpečí, že podlehnu jazykovému znění originálu. Takže samozřejmě si to pak v češtině přečtu ještě několikrát a snažím se zjistit (aniž bych pochopitelně měnila rytmus, protože ten bývá velmi věrný), jestli to opravdu zní česky. A ono to kupodivu většinou česky zní.

A teprve potom si sednu a několikrát, i s přestávkami, si přečtu znovu originál, abych ho vstřebala jak se patří. A pak znovu překlad. A je to ono. A já vím, že se mi to povedlo.

Tohle dokážu jenom s volným veršem.

Nalistujte si zpátky Davidkovovy Cypřiše, Poušť, přečtěte si následující Listopad a Bdící města, a vzpomeňte si na to, až budete číst jeho Nebeskou poemu, protože tyhle překlady vznikaly právě tímto způsobem.

 

Davidkov

 

Listopad

 

I kdybys vykřikl, sotva ti ptáci odpovědí,

ani když do studny pohled svůj spustíš – aby ses

                                                                  ulovil

na světlo z nebe mezi větvemi. Svítání

                                                    bude padat

a střemhlav přes holá pole koně jako jehly červené

                                                          budou zašívat

rezavé šátky vesnic na ramenech noci.

 

 

Déšť tě hledá po hmatu v poli, jako matka

                                      hledá své ztracené dítě.

Nekonečnem uhlíky rozmlouvají. Chléb nahřívá

                                                černou tvář na žárem.

Pes však leží před prahem jak závěj sněhu.

            Proč jen tě z téhle představy zamrazí?

Podaří se ti, oblečen v bílé, přijít domů,

předstižen vánicemi, které jak opilí

                                                 přátelé

ztrácejí rovnováhu a sotva trefí cestu,

nebo ti havran sedne na rameno – němý,

                                            s křídly naježenými

a bude klovat vzdálená mlhavá světélka

                                                    chalup

jako ztracená zrna v brázdách?

 

Déšť tě hledá po hmatu v poli, jako matka

                                      hledá své ztracené dítě.

 

Slza – budeme se vysmívat jejímu žalu,

protože ona, naivní, v čase našeho zrození

                                                      nás zradila

propasti, k jejímuž břehu kráčíme neúnavně,

nebo necháme kroky její naděje

                                           vystoupit

po našem vzdáleném křiku, tak jako oceán

                                      v době přílivu vystupuje

po stupních oblaků, aby se ohřál pod hvězdami?

 

Slza nás všechny pochová, zdali však vzkříšení

                                                        nám slíbí?

 

A stále stejně déšť nás hledá po hmatu v poli,

                       jako matka hledá své ztracené dítě.

 

 

Davidkov

 

Spící města

 

Dimitru Gujevovi

 

Ta nervózní města: Procházejí se

                                                uprostřed noci,

nemohou usnout. Vycházejí se nadýchat

čerstvého vzduchu. Vítr hvízdá kolem nich –

a ona se zdviženými límci kaštanů a topolů

mlčky kráčejí po asfaltu.

 

Potkával jsem je tou dobou

a říkal jsem jim: “Dobrý večer” –

                                             a díval jsem se

jak ohýnek cigarety svítí

jim v dlani. A slyšel jsem důrazné

                                                  tikání

tisíců budíků, které je objímalo

ze všech stran. Neúprosné připomínání

zítřejšího dne leží, podobné kapsli,

pod hodinami. Ráno, raníčko

ostrým zvonkem vybuchne nebe -

a rozední se.

 

A uprostřed noci se města znovu vydají

nemohouce usnout – hledat

                                        ticho –

a neurastenickým gestem si budou zapalovat

štiplavé cigarety…

 

 

V naprostém kontrastu ke způsobu překládání, o kterém jsem se zmínila naposledy, jsou ty překlady, které teď budou následovat.

Jsou to verše s převážně pevnou formou, většinou krátké, sevřené a s pravidelným rytmem. Nedávají prostor vlastní interpretaci. Jsou svázány zákonitostmi, které je potřeba při zachování věrnosti originálu naprosto přesně dodržet.

Následující překlady rozhodně nevznikaly naráz. Pokud jsem se s nimi netrápila, alespoň jsem si s nimi vyhrála. Puškinovu báseň Růže, považuji v tomto směru za vrcholnou ukázku. Její krátký, pravidelně se rýmující verš, vyjádřený vždy jen dvěma – třemi slovy, svou obtížností doslova provokuje k překladu.

A přitom to všechno zní na první pohled tak jednoduše. Posuďte sami:

 

Javorov

 

Vidění

 

Jsi poupě křehké růže v máji – něžný plen

a v jitru májovém se probouzí můj sen,

když den vstane…

Pak v lásky nesmírné mé znojných paprscích

jenom pro mne vykouzlíš svůj květ a vůni

a na hrudi mé se budeš slunit

pro potěšení očí mých.

 

Javorov

 

Závěť

 

Jedinou závěť, bratři, chci vám zůstavit:

umřu-li v míru, nedej bůh, či na poli

vprostřed bitvy – nechť vás srdce zabolí.

Nechci být červům napospas. Pro můj klid

 

tu svatou závěť svatě chraňte v sobě.

Moje mrtvé tělo ohněm proměňte v prach.

Pak vprostřed moře, bouřím, z kterých jde strach

ho svěřte. Tam líp budu spát, než v hrobě.

 

Javorov

 

1900 – 1901

 

Zlověstný šepot, nenávist bloumá

a zmijím jedem se srdci cloumá,

člověka člověk nezná a soudí…

          Prokletý démon, zvaný vojna,

žíznivý krve nad námi bloudí.

 

Rozume, promluv! – osvětli noci

ty slunce jasné! Dokonce slepci

ať vidí hrob svůj, který se tlemí…

          Lidé ať nejsou mstiví soci,

kteří jsou teď slepé vášně plní.

 

Javorov

 

Toužení

 

                  Vždy stále stejné toužení

                  a stále stejné bloudění,

do jejichž konce vidět nemám.

              

                  Zrak stále vpřed jen upřený,

                  tam, kde se rodí nové dny,

k přístavům, které vůbec neznám.

 

Puškin

 

Bouře

 

Viděl jsi dívku na skále

oděnou v bílém nad vlnami,

když bouře lítá řádí zle

a moře s břehem bitvu svádí,

kdy každou chvíli blesku svit

ji ozáří svým světlem zlatým

a vítr, neznající klid,

soupeří s šatem rozevlátým?

Nebesa, vlny, bouře, blesk –

mísí se spolu v divé kráse,

však půvabu té dívky, věř,

jen ztěží to vše vyrovná se.

 

 

Puškin

 

Anděl

 

Ve dveřích ráje anděl něžný

svou hlavu skloniv jasně plál

a démon temný, nepokojný,

nad pekelnou propastí stál.

 

Duch strádání a pochybností

to světlo čisté v sebe vpil

a nechtě, pocit smířlivosti

s ostychem prvně pocítil.

 

Odpusť – pak řekl – světlo světel

ne nadarmo jsem uhlídal:

Ne vše jsem v nebi nenáviděl.

Ne vše jsem v světě přezíral.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný,Redaktor)  
 
 
1 2 3 4 5 6 7 8 10 11 12 13 (14) 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter