Jak se překládá poesie. Pokračování 4
V částečném rozporu s tím, co jsem až dosud uvedla o vlastnostech básní, které mne provokují k překládání, je moje následující přiznání.
Miluji totiž sonety.
Na Shakespeara si samozřejmě netroufám, ale kdykoli v oblasti, vymezené mými znalostmi, objevím sonet s trochu přijatelným obsahem, ihned se po něm vrhám. Na ukázku si přečtěte alespoň dva z Davidkovových sonetů.
Sonet je stavba sevřená, s naprosto pevným zákonem, a řadí se proto k básnickým formám, podle mého názoru těžko překladatelným. Dodržet při přísné zákonitosti formy co nejpřesněji obsah verše, jeho rytmus, a dokázat při tom, aby to znělo česky, to je úkol, s kterým je pro mne obtížné se vypořádat, a tím mne vlastně provokuje k jeho zvládnutí.
Davidkov
Sonet
Přicházím, lásko, stvořit tě poznovu,
tvým myšlenkám dát hloubku hlubokou,
tvým krokům – řeč dát a šíři obzoru,
tvé nespavosti – lunu stříbřitou.
Přicházím – tu vesel, tu starost skrývám –
já z nicotnosti vysvobodit tě,
svatební tvoje lože rozestýlám
voláním nebes, křikem dítěte.
Pak ještě dlouho, dlouho budeš živá.
Tlením a zapomenutím pak projdou
se mnou tvůj smích a slzy – ač nevím,
že jsem jen vymyšlený bůh, jenž zpívá,
modlitbu stejnou s hlínou hnědou,
do jejíž tmy mlčky mizím němý.
Davidkov
Vzdech
Vejděte tiše jen v tento dům krotký,
kde v dlouhé noci láska byla krátkou
a přenechejte jeho vstupním vrátkům
povinnost v nebi hledat její kroky.
Zapalte oheň – ať ho může spatřit,
zapalte svíce, štíhlé aureoly,
aby se vaše duše mohla modlit
za to, co zítra bude muset zemřít.
Byla to chvíle – opojení prosté.
Oželte její pomíjivost věčnou
s útěchou, že se nazpět vrátí zas.
S jiskrou a popelem si pohovořte
a uslyšíte pohrávat si s flétnou
u vrátek temných kráčející čas.
Nevím, s jakým záměrem psal Ivan Davidkov svoji báseň Oheň dohořívá, ale pro mne je to báseň o jeho matce a pro ní.
Je krásná.
Její překlad jsem věnovala své matce.
Ostatně, zkuste sami, jaké pocity vyvolá tato báseň ve vás.
Davidkov
Oheň dohořívá
Mezi dvěma kameny tvůj oheň dohořívá
a kouř hledá tvé ruce –
aby je pohladil.
Ticho.
Jen kořeny spolu rozmlouvají.
Ohromné hliněné kopce
už spí.
Ty scházíš po přesypu s večerem.
Tvé žně už jsou dožnuté.
Tvé brázdy jsou doorané.
Přichází čas – jak semeno je uložit
do půdy,
aby tě svými stíny zakryla
strmá pohoří.
Tvé kroky
se pod kameny napadané do údolí
schovají.
Není je slyšet a není po nich stopy.
Jen v nebi z větví
mlčky dohořívají
černá souhvězdí
podzimních hnízd.
K tobě, jak zrnka písku donesená větrem,
přicházejí se rozloučit
světélka vzdálené vesnice.
Já cítím,
jak mlha podzimních kopců
klesá do mého srdce…
O jeden oheň méně
bude na světě,
o jednu píseň deště,
posbíranou v tvých dlaních.
Neodcházej ještě!
Spící jaro
se probouzí v hnízdech
a ozvěna tě hledá
s večernicí v ruce.
Neodcházej ještě!…
H u d b a. Hezká alegorie. Nápaditá jemnost obrazu, podtržená zdánlivou lehkostí verše.
Davidkov
Hudba
Hudba mne okouzlila.
Ta snová vidění v oparu mlžném
souostroví se mi,
či přístaviště zdála?
Vysoká zrcadla
v koncertním sále
jak bezesné pochodně plála.
Lanoví skřípělo
a paluby se chvěly,
pláň moře bouří rozervána.
A vzduté vlny klávesnice
světélkavě se rozbíjely
o černé břehy u piána.
Nedovedete si představit, jak jsem se s tímhle překladem natrápila. Byla to snad první báseň, která mne z Davidkovových Sebraných spisů, které vyšly v Sofii v roce 1986 a náhodou se mi dostaly do ruky, zaujala.
Trápila jsem se s ní skoro měsíc.
Papír s jejím rozpracovaným překladem se mi neustále válel někde po bytě, abych ho měla při ruce a na očích.
Nesčíslněkrát jsem se k němu vracela a nesčíslněkrát jsem ho v zoufalství zahazovala.
Pořád to nebylo ono.
První sloku jsem měla přeloženou pralticky naráz, ale té druhé jsem pořád nebyla schopná dát hodnověrnou podobu.
První verse vypadala takto:
Lana jen skřípají
a palub pevných dmutí
nad vřavou mořských plání svistí.
A vlnobití klávesnice
světélkujíce, se o černý břeh
klavírního křídla tříští.
Skřípalo to. Neznělo mi to. Líbilo se mi “tříští”, ale nelíbilo se mi “svistí”. A nelíbilo se mi “světélkujíce se”. Nemělo to ten správný rytmus. A chyběl mi tam shodný rým mezi druhým a předposledním řádkem.
Takže znovu.
Jedna z dalších versí byla tato:
Skřípění lanoví
a palubu vzdutou nech
nad mořskou plání ať jen svistí.
To klávesnice vlnobití,
světélkujíce, se o černý břeh
na klavírním křídle tříští.
Slyšíte z toho tu kostrbatost?
Prakticky totéž.
Nebyla jsem schopná do toho dostat tu lehkost a rytmus.
A navíc, jsem byla posedlá tím klavírním křídlem.
Rým “vodní pláně” a “na piáně” jsem zavrhla hned v zárodku, protože mi zněl tak nějak lacině.
Takže znovu.
Kousek další verse:
Světélkující vlnobití
Klávesnice, láme a vrací
černý břeh klavírního křídla.
Kostrbatý.
Nejen, že to nemá ten rytmus, ale ani se mi to nevešlo do počtu slabik.
Každá báseň s pevným rýmem a formou má totiž pro mne ze začátku asi takovouhle pracovní podobu:
/ / / / / /
/ / / / / / /
/ / / / / / / / /
/ / / / / / / / /
/ / / / / / / / /
/ / / / / / / /
A to si už nehraju na přízvučné a nepřízvučné slabiky, jako jsem to dělávala u starších překladů třeba Puškina a Boteva. Teď už je spíš odchytávám sluchem.
Kousek další verse:
Lanoví skřípělo,
paluba zmítala se
nad mořskou plání bouří vřící.
Zase nic. Takže další:
Lanoví skřípalo,
paluba bouří hrála
v mořské pláni se zmítajíce
a nezadržitelně lámal
černý břeh klavírního křídla
vlnobití klávesnice.
Nemá to tu postupnou gradaci. A je to kostrbatý, a je to kostrbatý, a je to kostrbatý.
Jak se dopracovat k té lehkosti a tomu rytmu.
Znovu a znovu jsem to zahazoval a znovu jsem se vracela. A najednou to tu bylo! Dostala jsem to tam:
Lanoví skřípalo
a paluby se chvěly,
mořská pláň bouří rozervána.
A vzduté vlny klávesnice
světélkavě se rozbíjely
o černé břehy u piána.
Bylo to tam a měla jsem klid.
Ale trvalo mi to skoro měsíc.
A taková je to hezká alegorie, podtržená zdánlivou lehkostí verše.
|