O lidech

až k nebesům toužíme

a snad i dál naše toužení sahají

až k smrti se soužíme

a mnozí z nás těžký boj prohrají

a pevněji doufáme

než stojí si statný buk staletý

a hlouběji zoufáme

než sahají propasti planety

a vroucněji milujem

ta vroucnost předčí žár sluncí

a tajně se strachujem

že srdce nám přestanou tlouci

my lidé tak různí navenek

přes stejní jsme uvnitř bez rozdílu

hledáme oporu jeden ve druhém

jen v lásce však můžeme najít  svou sílu

jak lístky ve větru ženem se životem

jak lístky ve větru honíme štěstí

na modré kuličce v kosmosu širokém

kde praotec oceán zpěněně běsní