Byl prosinec,
mrzlo a foukal ledový vítr. Doma vládl předvánoční shon. Úklid, pečení cukroví
a vánoček, prostě pro chlapy spousta zbytečností, které nedokáží ocenit.
Poslala jsem Jirku pro kapra a jmelí, což byl jediný úkol, který jsem mu mohla
svěřit. Vrátil se promrzlý a skleslý. „Janí, já bych zašel s klukama na
skleničku grogu a za hoďku se vrátím. Podívala jsem se na něj, a než jsem
stačila odpovědět, dodal: „Vždyť jsou ty vánoce.“
„Stejně tu
jenom překážíš,“ ozvala se dcera Markéta. „My to s mamkou zvládneme,“
řekla a mrkla na mě. „Tak
jdi, ale vrať se opravdu brzo, stromek musíš nasadit do stojanu ještě dneska.“ „Tak jo,“ bylo slyšet už jen z předsíně a ve
vteřině bouchly dveře. Mráz nemráz, vítr nevítr, prostě jít na nákup mu byla
zima, ale do hospody, to je úplně něco jiného. Vlastně jsem se spíš usmívala,
než zlobila. Jirka opravdu moc nepije a do hospody chodí opravdu jen zřídka. A
konečně, vždyť jsou ty vánoce.
Byla
už tma, když se Jirka vrátil domů. Pozdravil a bez jediného slova, šel do
sklepa nasadit stromek. Během chvilky byl se stromkem zpátky a začal jej
zdobit. Původně jsem to chtěla udělat sama, a proto mne to docela překvapilo.
Asi za hodinu jsem zaslechla z pokoje vysavač. „Co se děje Jirko,“ zeptala jsem se, protože lux a
Jirka, to nikdy nešlo dohromady. „Opadalo, trochu jehličí a trochu zlata
z řetězů, tak jsem chtěl, aby tu byl pořádek, když jsou ty vánoce,“
odpověděl muž a tak nějak divně se tvářil. I dcera se na mne podívala a zakroutila
hlavou. „Nestalo se mu něco?“ hodila hlavou směrem po otci. „Asi stáří, co?“To už jsem nevydržela a obě jsme se začaly smát.
Večer u televize za mnou přišel. „Máš
chvilku čas,“ zeptal se a nervózně přecházel po pokoji. „Co se děje Jirko,“ zeptala jsem se, „máš nějaký
problém?“„Ne jen bych se tě chtěl zeptat na tvou rodinu.
Vím, že jsi byla u tety a pak v děcáku, ale vůbec o své rodině nemluvíš. „Není o čem,“ však to víš. „Hned po narození
maminka zemřela a dali mne ústavu pro kojence. Když jsem byla větší, zažádala
si o mne teta. Asi do páté třídy jsem bydlela u ní. Když teta se strejdou
zemřeli při autonehodě, musela jsem znovu do dětského domova. No a pak už to
znáš.“ Muž seděl vedle mě a držel mne za ruku. „Proč se vyptáváš, tak pojednou,“ zeptala jsem se. „To já jen tak, že jsou ty vánoce, „jo a jaké je
vlastně tvoje rodné jméno,“ vyzvídal dál muž. „No přece Tůmová.“ „Ne to je po tetě, já myslím pravé rodné jméno.
Jako když ses narodila. Chápeš.“ „Jo, chápu, Málková.“ Bylo mi nepříjemné o tom
mluvit, zrovna před vánoci. Jiří pokýval hlavou, řekl, promiň a políbil mě.
V mžiku někam zmizel a já zůstala sama se vzpomínkou na své nelehké mládí.
I druhý den musel Jiří do restaurace,
vrátil se opět až za tmy, ale cítila jsem, že vůbec nepil. Bylo mi to divné, ale nechtěla jsem se vyptávat.
Jestli má nějaký problém, přijde vždycky sám. Další den, můj muž zmizel na celé odpoledne. Když
se vrátil, zalezl v pracovně k počítači, a na večeři přišel až na
třetí varování. „Co se děje tati,“ zeptala se dcera. „Co by se dělo,“ odpověděl muž a bylo vidět, že mu
vadí, když se ptáme. „Já jen, že jsi nějakej divnej. Takhle se nikdy
nechováš.“ „Co furt máte? Jsem úplně v pohodě,“
odpověděl popuzeně Jiří. Dcera chtěla ještě něco pronést, ale položila jsem
jí ruku na rameno. Podívala se na mě a já zavrtěla hlavou, aby už nic
neříkala.
Konečně
tu byl Štědrý den. Muž si oblékl košili a kravatu a brumlal koledy. Usmíval se
a byl úplně jiný. Dcera si poťukala na čelo, aby táta neviděl a udělala
prazvláštní grimasu. Musela jsem se také
usmívat. Kolem páté se u nás podává večeře. Muž šel připravit stůl, což nikdy
před tím neudělal. Když jsem přinesla na stůl rybí polévku, všimla
jsem si, že je prostřeno o jednoho navíc. „Vždyť jsme jen tři, proč jsou tu čtyři příbory?“
zeptala jsem se. „ No to je takový zvyk, kdyby přišel nějaký
pocestný. Chlapi to říkali.“ Dcera se na mě podívala a pronesla něco o
senilitě. Ještě jsme nestačili ani zasednout ke stolu a ozval se zvonek.
„Proboha, kdo nás zrovna teď otravuje,“ řekla jsem nevlídně.
Muž se zvedl a řekl, že to zařídí. Zmizel
v předsíni a bylo slyšet, že s někým potichu mluví. V tom se otevřely dveře a vstoupil muž a za
ním neznámý člověk. Podívala jsem se na Jiřího asi dost zle. Než jsem se stačila
zeptat, o co jde, začal mluvit můj muž. „Janí dovol, abych ti představil Tomáše Málka. Je
to tvůj ztracený bratr. Teprve nedávno, když potřeboval kopii rodného listu,
zjistil, že má sestru. Bohužel znal jen tvoje rodné příjmení. Trvalo mu skoro
rok, než tě našel. No a my jsme se náhodou setkali v restauraci, když se
vyptával na jméno Jana Málková.
Stále jsem
uprostřed pokoje a pro slzy jsem neviděla ani nemohla mluvit. Bratr ke mně
přistoupil a podával mi ruku. Já jsem ho objala a tiskla tak dlouho, že nemohl
chudák vůbec dýchat. Vyprávěl pak, jak bylo těžké, zjistit, co se se mnou
stalo. Jak chodil od úřadu k úřadu a hledal a hledal. Nezapomněl, na to
jak se setkal s Jirkou, a jak dohodli tajný plán. Vyprávěli jsme si pak
dlouho do noci.
Byly to moje nejkrásnější vánoce. Dodnes se
s rodinou bratra navštěvujeme. Je úžasné mít po letech zase rodinu.
|