Bylo mi dvacet tři let, byl začátek léta, sluníčko svítilo a hřálo a já seděla na zahrádce. Cítila jsem, jak sluneční paprsky ohřívají moje tělo a naplňují mne klidem a pohodou. Přišla maminka a sedla si vedle mne. Znovu jsem zavřela oči a čekala, co bude vyprávět, jako to dělala v poslední době často. Co zemřel otec, tak jsme si tak nějak víc blízké. Tentokrát však maminka mlčela. Otevřela jsem oči a zjistila, že maminka pláče. „Stalo se něco mami?“ zeptala jsem se. „Babička je vážně nemocná,“ řekla potichu a korálky slz jí padaly do klína. „To bude dobré,“ snažila jsem se jí trochu uklidnit. „Nebude holčičko, nebude,“ řekla a pak se zvedla a odešla. Ještě chvilku jsem seděla, ale sluníčko již nehřálo tak krásně a pohoda a klid byly tutam.
Dohodla jsem se s maminkou a druhý den jsme šli za babičkou do nemocnice. Vůbec jsem jí nemohla poznat. Byla tak nějak menší a šedivější než jsem jí znala. Nemoc člověka změní k nepoznání. Byla vždy načesaná, upravená a pokaždé mne vítala s úsměvem a teď má slepené vlasy od horečky, její tvář je bílá a vrásčitá a oči zakalené. „Ahoj babi,“ snažila jsem se dělat, že je vše v pořádku. „Ahoj děvenko,“ řekla babička a zvedla ruku, aby mne mohla pohladit, jak to vždy dělávala. „ A já se tolik těšila na tvoji svatbu, škoda že tě neuvidím v těch svatebních šatech.“ „Ale babi, svatba je až za tři měsíce, do té doby budeš určitě v pořádku.“ „ Kdepak Jani, já vím, že musím odejít. Nastal můj čas.“ Babička se malinko pousmála a pak zavřela oči. „Necháme babičku spát,“ řekla maminka, políbila ji na tvář a řekla, že přijde zase zítra. Babička pokývala hlavou a dodala: „Sbohem děvčata a buďte na sebe hodné.“
Za dva dny v noci babička zemřela. Máma byla zoufalá, ale strýček, mámin bratr, nám pomohl vše zařídit a tak jsme pohřeb docela zvládly.
Byl konec léta a u nás začala svatební horečka. Přípravy na svatbu zaměstnávaly víc maminku než mne a já byla ráda, že přijde alespoň na jiné myšlenky. Svatební oznámení, koláčky, dort a kytice, prostě nevídaný zmatek. Já jsem byla také trochu nervózní, ale všechno šlo tak nějak kolem mne. S Václavem se známe již mnoho let a žijeme spolu skoro tři roky a tak jsem doufala, že se snad tolik nezmění.
Konečně přišel den „D“. Již od rána se scházelo mnoho příbuzných a známých. Přišel i strýček, oholený, nažehlený a usměvavý. Maminka dohodla, že zastoupí mého otce a povede mne k oltáři. Vešel do pokoje, usmál se a řekl: „ Moc ti to sluší Janí, táta by byl na tebe moc pyšný.“ Udělal mi tím velkou radost. Také jsem na tátu a babičku myslela, ale nechtěla jsem nic říkat. Otevřely se dveře a maminka mi přinesla věneček a závoj. Strýček mezi tím odešel a tak jsme zůstaly samy. „Jsi jako princezna,“ řekla maminka a usmála se. Najednou se podívala někam za mne a údivem oněměla. Otočila jsem se a v koutu obýváku stála babička. Pokývala hlavou a usmála se. Nevěřily jsme svým očím, ale než jsme stačily cokoli říci, pomalu zmizela. Začaly jsme obě brečet. Bylo to neskutečné. V tom se otevřely dveře a vešla teta. „Co tu bulíte, podívej, jak jsi rozmazaná,“ začala mi kapesníkem utírat oči. Maminka se na mne podívala, a aby zachránila situaci tak řekla: „To protože ztrácím dceru.“ „Pane bože,“ řekla teta a začala nás obě upravovat. Nikomu jsme to tenkrát neřekly. Dnes je to již mnoho let a za dva měsíce budu vystrojovat svatbu své dcery. Ale pokaždé když se mluví o svatbě, tak si na příhodu s babičkou vzpomenu. |