Slunce již dávno zapadlo za hradbami lesa, rudá obloha potemněla a na nebi se objevila večernice. Alespoň jsem si tenkrát myslel, že to večernice byla. Žena ležela v houpací síti, kterou já nemám moc rád, protože se mi z ní vždy motá hlava, měla zavřené oči a připadalo mi, že spí. Přinesl jsem deku a opatrně jsem ji přikryl. „Díky“, řekla, aniž otevřela oči, „měla jsem zvláštní sen, procházela jsem se po rozkvetlé louce, bylo mi nádherně teplo, dokonce jsem cítila vůni květů a slyšela bzukot včel. Pojednou jsem uslyšela známý hlas. Otočím se a naproti mi šla babička s dědou a usmívali se. Zarazila jsem se a babička mi řekla, že už na mne čekají “. Na chvilku se odmlčela, pak popotáhla deku a jen dodala: „tak to už tu dlouho nebudu “. Snažil jsem se jí uklidnit, že je to jen sen a že je hloupost přiřazovat mu nějaký velký význam, natož když ženě ještě nebylo ani čtyřicet a byla zdravá jak řípa. Ten večer jsme o tom sice již nemluvili, ale cítil jsem, že o tom moc přemýšlí a nechce to dát na sobě zdát. Nechápal jsem, jak taková blbost, může ženu tolik rozhodit.

        Celý týden o tom snu nepadlo ani slovo a já nabyl dojmu, že je vše v pořádku. Ale nebylo. O víkendu jsme byli opět na chatě. Přišel večer, dohořívaly poslední zbytky dřeva, já jsem pozoroval oblohu a žena ležela v síti. Pojednou povídá: „To není večernice, to je kometa a ta mi přináší zprávu o mé smrti. Kolik dní bude vidět jako první večer na nebi, tolik týdnů tu ještě budu“. Osopil jsem se na ni co je to hloupost, ale překvapilo mě, jak vyrovnaně nebo spíš odevzdaně mi to vysvětlila. „Babička, než před lety umřela, mne jednou vyprávěla, ten samý příběh. Také se narodila, když na nebi byla vlasatice a na den přesně předpověděla svou smrt “. „Proboha co to meleš, vždyť jsi zdravá a nic ti nehrozí“. „Já vím“, řekla, „ale osud nemohu změnit “. „ Tak dobře hned po víkendu půjdeš k lékaři na prohlídku. Něco si už vymyslíš “. Souhlasila a já jsem pochopil, že to dělá spíš kvůli mně.

         V pondělí šla opravdu k lékaři a ten ji poslal na různá vyšetření. Trvalo další týden, než byly výsledky hotové. Ten den byla od rána nezvykle neklidná. Konečně večer přišla domů a jen zářila. „ Doktor byl se mnou spokojen. Vše mám v pořádku, cukr i cholesterol dokonce menší, než bych mohla mít a tlak mám jak mladice. Prý kdyby všichni byli tak zdraví jako já, neměl by koho léčit“.

         Problém s kometou mi nedal spát a tak jsem tajně, aby žena nevěděla, zavolal bývalého spolužáka, který se již od školy zabýval vším, co se na nebi děje. Sešli jsme se, jak jinak, v restauraci U zvonu na Smíchově. Když jsem mu vysvětlil, o co mi jde, podíval se na mne, pokýval hlavou a pak mi řekl: „ Člověče, ty máš ale starosti, takovou blbost, jsem jakživ neslyšel “. Vysvětlil jsem mu, že jde o mou ženu a pak teprve přislíbil, že se poptá. Jako omluvu mi vysvětlil, že je astronom a ne astrolog, což je prý propastný rozdíl. Potvrdil jsem, pokýváním hlavy, že vím, o čem je řeč a objednal jsem další dva velké.

         Asi po týdnu, mi spolužák volal, jestli bychom se nemohli sejít. Dohodli jsme se na druhý den, hned po práci.  Když jsem vešel do restaurace, Karel tam už seděl. „ Tak si představ“, spustil místo pozdravu, „ že na tom opravdu něco je“. „Byl jsem za jedním doktorem, já ho tedy jako nemusím, ale v tomhle je asi opravdu machr. Vysvětlil mi, že postavení hvězd při narození, značně ovlivňuje tvůj život a že pro každého, jsou kritická období se stejným, nebo podobným postavením planet. Já osobně tomu moc nevěřím, ale znáš to, na každém šprochu je pravdy trochu“. „ To jsi mne moc neuklidnil, ale i tak moc děkuji“, řekl jsem a mávnul na číšníka.  Ještě chvilku jsme debatovali o všem možném, ale stále se mi honila hlavou stejná myšlenka. Z uvažování mne vytrhl Karel slovy: „ Letos byla ta vlasatice na obloze při západu slunce nezvykle dlouho, celých dvacet jedna dní “.

         Přišel jsem domů a žena již spala. Opatrně jsem se vsunul pod pokrývku, ale nemohl jsem usnout. Po chvilce jsem tedy vstal a odešel do obýváku. Nevím proč, úplně bezmyšlenkovitě jsem vzal do ruky kalendář a začal v něm listovat. Odpočítal jsem dvacet jedna týdnů. Zastavil jsem se na datumu, dvacátého prosince.

Zamrazilo mne v zádech. Proboha co to děláš, vždyť je to nemožná blbost, o čem to vlastně přemýšlíš. Odložil jsem kalendář, otevřel sklenici s černým a bílým psíkem a napil se barbarsky přímo z láhve.

        Říjen toho roku, byl nezvykle studený a vlhký, a pokud zrovna nepršelo, bylo zamračeno a foukal studený vítr. Proto jsme se rozhodli, zazimovat chatu dříve než jindy. Uklidil jsem kůlnu s nářadím, vymetl naposledy spadané listí a vypustil vodu, aby v zimě nepopraskalo potrubí. Žena uklízela v chatě a téměř nepromluvila za celý den. Věděl jsem, o čem přemýšlí a abych odvedl její pozornost, prohodil jsem jen tak mezi řečí, že na jaře budeme muset vymalovat. Podívala se na strop a řekla: „ Však ty to zvládneš sám“. Mrzelo mě, že jsem nebyl raději zticha.

       Byl listopad a Martin opravdu přijel na bílém koni. Přišel jsem z práce, žena právě odklidila sníh na chodníku. Seděla v křesle se zavřenýma očima. Všiml jsem si, že je bílá jak křída. Hned druhý den jsem ji odvezl do nemocnice.  Nejen že ztratila na váze dalších dvě kila, ale přiznala se, že je teď dost často, unavená.  Vyšetření trvalo téměř až do oběda. Pak si mě lékař zavolal a suše konstatoval, že Marie má vrozenou srdeční vadu a že jsme ji objevili dost pozdě. „Jak je to možné “, přemýšlel jsem, „vždyť to není ani půl roku, co jí stejná vyšetření dělali a nic nenašli “. Marii jsem řekl, že je to dočasná srdeční slabost a že se musí šetřit, aby byla brzy fit. Dlouze se mi podívala do očí, malinko se usmála, pokývala hlavou a řekla jen:  „Já vím“.

       Od poloviny listopadu byla žena již doma a několikrát za den si musela brát léky. Někdy tak začátkem prosince se jí udělalo na několik dní dobře. Začala dohánět vánoční přípravy a já měl radost, že je opět taková jakou jsem ji znal. Ještě Štědrý den byl celkem v pohodě. Druhý sváteční den jsme jeli navštívit rodiče. Od rána nebyla úplně v pořádku a ještě před odjezdem si musela vzít prášek. Domu jsme se vrátili hned po obědě, protože Marii opravdu nebylo dobře. Vzala si léky a hned usnula. Ve středu dvacátého osmého jsem musel do práce. Marie ráno vstala a udělala mi snídani. Ujistila mne, že je jí dnes trochu lépe a tak jsem odjel. Kolem jedné hodiny mi volali z nemocnice, že před hodinou mou ženu hospitalizovali na interní oddělení. Ihned jsem se za ní vypravil, ale nepustili mne za ní, protože byla na oddělení intenzivní péče a že mám zavolat. Volal jsem ještě večer a hned ráno, ale ošetřující lékař mi nechtěl nic říci. V pátek odpoledne jsem jel do nemocnice. Propadl jsem panice, když jsem zjistil, že je její lůžko prázdné. Zamotala se mi hlava a sesunul jsem se na zem. Věděl jsem, že je nemocná, ale všichni mne ujišťovali, že to není až tak vážné. Když mne přivedli k životu, vzal si mne primář stranou a vysvětlil mi, že nezemřela na nemocné srdce, ale na nenadálou plicní embolii …. 

       Čas se pro mne zastavil. Nemohl jsem stále uvěřit, že Marie se mnou již není. Vše doma mi ji připomínalo. Její hřeben, kartáček na zuby, zástěra no prostě kam jsem se podíval. Naštěstí dcera z prvního manželství se vrátila na nějaký čas domů a se vším mi pomáhala. Byl jsem skutečně na dně. Asi v polovině února jsem se nervově zhroutil.

         A najednou bylo jaro. Začal jsem žít nový život. Starost o domácnost mne docela zaměstnávala. Ještě že mi dcera pomáhala s prádlem a vařením. A také mne se zeťákem přemluvili, že bychom měli jet na chatu. Jiří mi pomohl s vymalováním, nebo spíš vymaloval a já mu jen pomáhal. Zajímavé bylo, že jsme se docela sblížili. Dříve jsem mu nějak nemohl přijít na chuť, ale co se k nám nastěhovali, se choval úplně jinak.

        Práce a rodina mne vytěžovala tolik, že jsem neměl ani chuť někam chodit. Jen mimořádně jednou měsíčně jsem šel s partou z práce na pivo. Ale stejně jsem tam dlouho nevydržel. Jen jsem vypil svá dvě piva a běžel jsem domů. Koncem listopadu mi dcera sdělila, že čekají rodinu. Měl jsem opravdovou radost a hned jsme to se zeťákem oslavili.

         A najednou tu byly opět vánoce. Moc jsem ty dny na Marii myslel. Dcera si toho všimla, přišla za mnou a řekla mi, že také na mámu moc vzpomíná, ale že nyní žije pro to mrně a že se na něj už moc těší. Ujistil jsem ji, že i já se moc těším na první vnouče. Pochopil jsem, že mi tím chtěla připomenout, že život jde dál.  

              Byla horká červencová noc, když mne pojednou probudil telefon. „ Máme kluka, tři kila šedesát, dvaapadesát centimetrů a bude se jmenovat Jan “, zamumlalo sluchátko a já pochopil, že se to snaží Jiří přemoci vliv alkoholu na svůj verbální projev. Musel jsem mu pogratulovat, ale nejsem si zcela jist, zda to zeťák vůbec slyšel. Asi za týden jsem šel dceru navštívit. Otevřel mi Jiří. Dcera seděla v obýváku, držela mrně v náručí a celá jen zářila. Políbil jsem ji na tvář, poblahopřál a dcera mi strčila vnuka do ruky. Stál jsem a bál jsem se pohnout, abych tomu malému nějak neublížil. „Kdyby se toho dožila maminka, viď tati“, řekla z ničeho nic dcera. Pokýval jsem hlavou a všiml jsem si, že se jí v očích zaleskly slzy.

          Byl únor. Všude ležel sníh a pěkně mrzlo. Šel jsem z práce domů a téměř před naším domem mne z přemýšlení vytrhla rána. Otočil jsem se a na chodníku za mnou ležela, žena tak kolem čtyřicítky. Chtěl jsem jí pomoci vstát, ale asi měla zlomenou nohu, protože bolest jí nedovolila se o nohu vůbec opřít. Zavolal jsem pohotovost, vzal jsem ji do náruče a odnesl k našemu vchodu. Než přijela sanita, přehodil jsem přes ni svůj kabát. Měla dvě tašky s nákupem a tak jsem se nabídl, že jí je odnesu domů. „Ale vždyť já bydlím tady“, odpověděla s úsměvem, „skoro jsme sousedé.“ Podíval jsem se nedůvěřivě na ni. „ Bydlím ve čtvrtém až pod střechou a jsem tu teprve dva měsíce“, řekla na vysvětlenou. Chtěl jsem ještě něco říci, ale to už přijela ambulance. Doktor si asi myslel, že k ní patřím a vybídl mne, abych jel s nimi. Podíval jsem se na sousedku, kterou právě nakládali na nosítkách. Kývla hlavou a potichu řekla: „ prosím “. Dal jsem její tašky k sobě domů a skočil do sanity.

          Cestou jsme oba mlčeli, ale v nemocnici než přišel lékař, začala sama: „ Já jsem Jiřina Pánková“ a natáhla ruku směrem ke mně. „ Já jsem Tomáš Král“, odpověděl jsem a lehce jí potřásl rukou. Když byl rentgen hotov, oznámil mi lékař, že zlomenina není až tak komplikovaná, ale že sádru bude mít tak šest až osm týdnů.

           Saniťáci pomohli Jiřině až do bytu a já jsem se doma jen převlékl a odnesl jí domů tašky s nákupem. Když jsem se u dveří loučil, podívala se mi dlouze do očí a zeptala se jestli, bych nepřišel někdy na kávu. „Určitě ano a rád“, horlivě jsem souhlasil a pro jistotu, kdyby něco potřebovala, jsem ji dal svoji navštívenku, s telefonním číslem.

           Byla sobota dopoledne, zrovna jsem se připravoval na nákup, když zazvonil telefon. Volala Jiřina, jestli nepojedu na nákup, že by potřebovala pár věcí. Vyběhl jsem do čtvrtého patra, kde na mne ve dveřích již čekala. Podala mi lístek s taškou a hned se mne zeptala, jestli bych potom nepřišel na tu kávu. Nemohl jsem odmítnout.

            Seděli jsme proti sobě a já jsem zjistil, že je docela hezká a že se mi s ní dobře povídá. Proboha, napadlo mě, vždyť já jsem takhle nemluvil se ženskou, už víc jak tři roky. Asi za měsíc jsem pozval Jiřinku na kávu zase já. Seděli jsme a povídali o všem možném a najednou zachrastily klíče v zámku a ve dveřích se objevila dcera. „ Nazdar lidi“, zahalekala, „jé ahoj Jířo“. „Vy se znáte?“, zeptal jsem se. „ No jasně tati, ještě ze školy“, odpověděla dcera. Nechápavě jsem se podíval na Jiřinku. „ Já jsem byla tenkrát pracovník svazu mládeže, na škole, kde studovala tvoje dcera“, řekla Jiřinka a dcera se jen podivila, že si už tykáme.

           Hned druhý den, mi dcera volala, že je dobře, že jsem si našel ženskou, protože mi prý z té samoty, začínalo hrabat. Ani jsem jí nestačil říci, že je to omyl, že s Jiřinou nic nemám, hned pokračovala: „Jiřina je správná ženská, a že tedy jako klídek, pohoda a čau“. Držel jsem v ruce ztichlé sluchátko a přemýšlel o tom, co mi má vlastní dcera právě řekla.

            Leželo mi to v hlavě hrozně dlouho. Jen jsem se nemohl rozhodnout, zda za Jiřinkou jít a rovnou se zeptat nebo ne. Důvodů pro i proti jsem si dovedl vymyslet bezpočet. Z rozjímání mne vytrhl domovní zvonek. Ve dveřích stála Jiřinka. „Už nemám sádru“, řekla místo pozdravu, „ a tak jsem si vymyslela, že tě vytáhnu někam na večeři“. Teprve nyní jsem si všiml, že má na sobě dlouhé a šaty a že jí to moc sluší. Pozval jsem jí dál, že budu hned, ať mi zatím vybere nějakou kravatu. A tak jsme šli spolu na večeři. Přiznám se, že jsem byl trochu nervózní.  Po večeři jsem jí doprovodil až domů. Chtěl jsem se s ní u dveří rozloučit, ale chytla mne za rukáv a vtáhla k sobě se slovy, že snad kafe si s ní ještě dám. Pili jsme kávu a já přemýšlel jak to říci, že je mi s ní dobře, tak abych ji neurazil. „ Víš“, vytrhla mne z přemýšlení, „ už dávno jsem zjistila, že mi nejsi lhostejný, jen nevím, zda někoho nemáš, protože jsi ke mně poměrně chladný a já nevím, co si o tom mám myslet“. Dost mne to překvapilo, ale ujistil jsem ji, že nikoho nemám a že jsem si jen nebyl jistý, zda by jí náš věkový rozdíl nevadil. Objala mne kolem krku a něžně mne políbila. „ Osm let je tak akorát“, řekla s úsměvem a znovu se ke mně přitiskla. A tak jsem tu noc nespal doma. Poprvé po čtyřech letech.

          Bylo opět léto, byl jsem s Jiřinkou na chatě, seděl jsem u dohasínajícího ohně a na obloze svítil snad milión hvězd. Jiřinka ležela v houpací síti a pojednou mi začala vyprávět: „ Měla jsem včera v noci, takový divný sen. Procházela jsem se po rozkvetlé louce..“. „Proboha ne!“, vykřikl jsem. „ Proč ne, nech mne domluvit. A na té louce, byl stánek se zmrzlinou a já na ni měla ohromnou chuť, jenže ta fronta lidí byla snad nekonečná. Ještě když jsem se probudila, stále jsem na ni měla chuť “. Zhluboka jsem si oddechnul. „Co ti na tom vadí?“, zeptala se. „Teď už nic. Jednou ti to budu celé vyprávět. Ale až jednou, teď si myslím, že je čas jít spát“.