Dnes jsem téměř v důchodovém věku a již dávno jsem se usadil a zklidnil. Navenek působím solidním dojmem, jak mi řekla nedávno naše správcová. Ale nebylo to tak vždy. Byly doby, kdy jsem byl divoký, neklidný a bez zábran.
V šedesátých letech minulého století jsem se vyučil jako horník, protože se mi nechtělo na vojnu. Kdo tehdy podepsal, že bude v dole pracovat deset let, nemusel na vojnu. Tedy musel na základní výcvik na tři měsíce, ale každý den ve čtyři hodiny jsem se vracel z kasáren domů. Po třech měsících jsem byl uvolněn v hodnosti vojín.
Musím ještě dodat, že jsem v té době boxoval za uhelné sklady. Byl jsem vysoký, vážil téměř devadesát kilo a svaly jsem měl jak z ocele. V naší partě, se nenašel nikdo, kdo by si troufl se mnou se prát. Musím přiznat, že v té době byli horníci velice dobře placení. Já sám jsem domů nosil více, než můj otec před penzí.
A tak se stalo, že jsem si myslel, že mohu vše. Vymetali jsme s partou hospody a vyvolávali rvačky. Byl to takový sport, dnes by se řeklo adrenalin. Prali jsme se při plesech nebo jen tak po nějakém hokejovém zápase, nebo jsme vyprovokovali rvačku na fotbale. Prostě kdekoliv. Také se mi líbilo, že mne děvčata obdivovala. No, a protože jsem neměl o děvčata nouzi, neřešil jsem v té době nějaký vážný vztah. Jenže jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
Bylo jaro roku 1984. Kamarád Petr z naší party se ženil a samozřejmě nás pozval na svatbu. Svatební hostina probíhala v restauraci Kožova hora. Je to nádherná restaurace s rozhlednou uprostřed lesů asi šest kilometrů od Kladna.
Svatba byla na radnici v Kladně na náměstí Starosty Pavla a pak i v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Obřad byl opravdu moc krásný a nevěsta byla jak princezna. Jana totiž byla moc hezká i normálně, což jsme Petrovi docela záviděli a ve svatebních šatech, byla opravdu nádherná. Po obřadu jeli na fotografování a my jsme jeli rovnou na Kožovu horu. Po obědě začala hrát kapela a svatebčané začali tancovat.
Nevím již, kdo to řekl, ale někdo vymyslel, že uneseme nevěstu. Hned jsme se té myšlenky chytili a vytvořili plán. Já jsem odvedl ženicha k baru na panáka, Michal s Mirkem odvedli nevěstu a dohodli jsme se, že jí odvezou do restaurace Obecnice v Unhošti. Jenže Petr na to ihned přišel, a protože jeho sestra nepila, nasedli do auta a vyrazili nevěstu pronásledovat. Já jsem jel pro jistotu s nimi. Netrvalo dlouho a Michalovo auto jsme spatřili před sebou. A tak vznikla honička. Michal jel opravdu hodně rychle a začal se nám vzdalovat. Po chvilce jsme ho již neviděli. Milada zpomalila, protože jsme projížděli Braškovem a nedlouho potom jsme vjeli do Kyšic. „Pane Bože,“ vyhrkla Milada a zastavila. Vystoupili jsme z auta a šli se podívat, co se stalo. Michal nedal na křižovatce přednost a srazil se s nákladním autem. Michalova škodovka byla namáčknuta mezi nákladní auto a dům. Mirek z auta vypadl a ležel na chodníku. Řidiči z náklaďáku tekla z hlavy krev, ale snažil se dostat do zmuchlaného auta a vyprostit Michala a Janu. „Nedalo se nic dělat,“řekl, když nás uviděl, „stál jsem na brzdě, ale zabránit srážce již nešlo.“ Petr běžel k autu a snažil se dostat k Janě, ale nedařilo se mu to. Milada zavolala od lidí, co stáli u plotu bezpečnost a záchranku. Pak se šla podívat na Mirka. Z nosu a z úst mu vytékala krev a byl v bezvědomí, ale dýchal. Milada byla totiž zdravotní sestra. Řidič nákladního auta přinesl lékárničku a Milada nejprve ovázala hlavu řidiči. „To je dobrý,“ bránil se řidič. „To není, je to jen dočasné, vidím to tak na pět stehů.“ Pak se řidiči pojednou udělalo špatně a sesunul se na zem. Pomohl jsem jej posadit a opřít o zeď. To už byla slyšet siréna záchranky.
Bezpečnost přijela o minutu později. Někdo dokonce zavolal Unhošťské hasiče. Jen díky jim se podařilo vyprostit Michala a Janu z vraku. Lékař ošetřil Mirka, a protože byl stále v bezvědomí, odvezli ho do nemocnice do Kladna. Mezi tím přijela další sanitka. Když se konečně podařilo vyprostit Michala, konstatoval lékař smrt. Jana byla v bezvědomí a špatně dýchala. Nasadili jí kapačku a kyslík a také ji odvezli. Všem bylo jasné, co se stalo. Nevěsta v havarovaném autě a ženich jel za ní. Ani jsme jim nemuseli nic říkat.
Bohužel i Jana při převozu do nemocnice zemřela. Mirek sice přežil, ale má trvalé následky. Nechci mluvit o vině nebo nevině, o tom jak bylo těžké se u soudu podívat rodičům Jany do očí, nebo že s námi Petr od té doby nepromluvil ani slovo. Chci mluvit o tom, co mi zůstalo v paměti. Kaluže krve kolem vraku auta, krví promáčené bílé svatební šaty nevěsty a neuvěřitelný pocit viny, který mne pronásleduje dodnes. Při každé sebemenší nehodě se mi vybaví ta hrůza a bezmocnost. Dodnes nechápu, jak jsem mohl s tím nápadem souhlasit, proč jsem jim to nerozmluvil, proč jsem nezastavil to pronásledování. Těch proč se mi dodnes honí hlavou nespočet, i když vím, že život Janě a Michalovi již nikdo vrátit nedokáže. |