Byl začátek srpna roku dva tisíce čtyři. Noc byla temná, tichá a horká. Byla téměř půlnoc a já jsem stále nemohla spát. Zapálila jsem si cigaretu a vyšla na balkón. Všude byl klid, jen někde v dálce zaštěkal pes a v paneláku proti nám zhaslo světlo. V dálce na obzoru se rozsvítila obloha od blížící se bouřky. „Alespoň se trochu ochladí,“ pomyslela jsem si a dál sledovala vzdálený obzor. Bouře se pomalu blížila a blesků bylo vidět víc a víc. Dokonce bylo slabě slyšet i hřmění. Začal se zvedat vítr a průvan divoce cloumal záclonou. Vrátila jsem se do pokoje, zavřela dveře a dál sledovala barevné záblesky na obloze. Šla jsem se do kuchyně zapít prášek, protože mne docela silně rozbolela hlava. Když jsem opět vstoupila do obýváku, ozářil pokoj ohromný výboj blesku. Všimla jsem si, že u okna stojí téměř průhledná postava. S dalším bleskem jsem poznala, že je to starší žena v dlouhých šatech. Otočila se a nevěřícně se na mne dívala. Naše oči se setkaly. Neměla jsem strach, protože bylo vidět jak moc je ta žena vyděšená. Sklopila zrak a velice dlouho si prohlížela ruce. Pak se mi znovu podívala do očí a slabě řekla: „Promiňte paní.“ Zablesklo se patrně hodně blízko, protože rána byla tak silná, až se zatřásla okna. Postava u okna začala slábnout a během tří vteřin zmizela úplně.
Jsem profesionální řidič u dopravního podniku a občas jezdím i na různé zájezdy. Bylo to na podzim roku tisíc devět set devadesát osm. Skupina pracovníků z jistého zemědělského podniku si objednala zájezd na Moravu do vinného sklípku. Jsem abstinent a tak mi takovéto akce nedělají žádný problém. Odjezd byl z Prahy ve čtyři hodiny odpoledne a u sklípku jsme byli kolem sedmé. Ve sklípku byla cimbálová kapela a bylo tam docela veselo. Nejprve bylo uvítání a pak večeře. Dojedl jsem guláš, vzal si minerálku a šel se natáhnout do autobusu, abych byl ráno fit. Kolem čtvrté ráno, začali přicházet první unavení ochutnávači vín. Několik minut po páté hodině jsme byli všichni a mohli jsme vyrazit k domovu. Začalo svítat, ale padla docela hustá mlha. Jeli jsme po poměrně úzké okresce lemované starými stromy, když se ve světle reflektorů v mlze objevila postava muže a divoce mávala rukama, abychom zastavili. Zastavil jsem, protože jsem si myslel, že je tam někde nehoda. Zapnul jsem výstražná světla, otevřel jsem dveře a spolu s vedoucím zájezdu jsme se šli podívat co se děje. Po tajemném muži nebylo nikde ani památky a ani žádná nehoda nikde nebyla. Utrousili jsme několik sprostých slov a vraceli jsme se do autobusu. V tom se za zatáčkou objevila světla. Osobní automobil ve velké rychlosti narazil do stromu, odrazil se do protisměru a začal se kutálet. Zastavil se asi deset metrů před námi v příkopu a začal hořet. Ihned jsme běželi k autu s hasicím přístrojem a snažili jsme se vyprostit řidiče. Po chvilce se nám řidiče, vlastně mladou řidičku, podařilo dostat z vraku. Mezi tím již ostatní volali policii a záchranku. Záchranka odvezla zraněnou řidičku do nemocnice a my jsme čekali na policii. Když jsem jim vyprávěl o muži, který nás zastavil, tak nějak divně se na mne podíval, odložil blok a ukázal mezi stromy do svahu. Tam byl malý křížek s uschlým věnečkem. „Nejste první, kdo mi to vypráví, na tomto úseku se to stává často. Poděkoval, popřál nám šťastnou cestu a ukázal nám, že můžeme odjet. Celou cestu domů jsme mlčeli. Byl to opravdu velice zvláštní zážitek.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, jsem pracoval na archeologickém průzkumu a na rekonstrukci kostela s rotundou sv. Petra a Pavla v Budči nedaleko Zákolan. Původní slovanské hradiště je známým poutním místem a nachází se na katastru obce Kováry. Byla druhá polovina září, počasí nám přálo a tak jsme pracovali dlouho do večera. Bylo zvykem, že večer odjeli všichni do ubytovny do Zákolan a dva pracovníci spali v maringotce na prostranství před hřbitovem. Po večeři jsme si otevřeli pivo a začali hrát karty. Asi kolem jedenácté jsme šli spát. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probudil mne Václav a ukazoval mi, ať jsem potichu. Uvědomil jsem si, že slyším pravidelné cinkání. Vyšli jsme před maringotku a zůstali jsme stát v němém úžasu. Byl úplněk a celé prostranství před námi bylo osvětleno měsíčním světlem. Od rotundy šel pomalým krokem průvod podivně oděných postav. Vpředu jdoucí postava nesla na nějaké zdobené hůlce malý zvonek, který s každým krokem vydával cinkavý zvuk. Bylo to asi dvanáct až patnáct postav a krom cinkání zvonku nebylo slyšet vůbec nic. Průvod minul naši maringotku a pozvolna přešel asi sto metrů k základům někdejšího kostela Narození Panny Marie, kde postavy postupně mizely. Ještě chvilku jsme tam stáli, až se mne Vašek zeptal, zda jsem to také viděl. Vrátili jsme se do maringotky a byli jsme z toho docela rozhození. Vašek otevřel dvě piva a seděli jsme u stolku a mlčeli. „To nemůžeme nikomu říci, to by nám stejně nikdo nevěřil,“ řekl Václav. A tak jsme se dohodli, že to pro jistotu nikomu nepovíme. Když jsme se pak po několika letech setkali, tak jsme o tom znovu mluvili. Byl to totiž opravdu mimořádný zážitek. Dnes je to už skoro třicet let a stejně si pamatuji každý detail, jakoby to bylo včera. Nedokážu vysvětlit, co se tenkrát událo, ale rozhodně to změnilo moje vnímání světa. Dnes už totiž věřím, že něco mezi zemí a nebem prostě je.
Tento příběh se stal v roce tisíc devět set osmdesát osm. Pracovala jsem jako učitelka na menším městečku nedaleko Plzně. Rodiče bydleli na okraji Plzně, a protože to nebylo daleko, často jsme se navštěvovali. Práce učitelky je poměrně dost náročná na čas. Po příchodu domů, jsem opravovala úkoly a připravovala se na příští den. Domácí práce jsem tudíž nechávala na víkendy. Byla sobota večer, pustila jsem si televizi a postavila žehlicí prkno, abych mohla žehlit a sledovat zprávy. Byla jsem tak zaujatá televizí a žehlením, že jsem nevnímala okolí. Pojednou zavrzal ušák, který stál za mnou. Otočila jsem se a v křesle seděl můj otec. Věděla jsem, že má klíče a tak mne v první chvíli nenapadlo nic zvláštního. Jen jsem si všimla, že je nějaký bledý. Vím, že mu už delší dobu nebylo dobře a tak jsem to přičítala jeho nemoci. „Tati ty jsi mne ale vylekal,“řekla jsem trochu nazlobeně, „kde ses tu vzal“. „Přišel jsem se rozloučit,“ řekl otec a tak nějak zvláštně se na mne podíval, „postarej se o maminku.“ Udělala jsem dva kroky a chtěla jsem jej obejmout, ale otec mi rukou naznačil, ať stojím a pomalu se rozplynul. Stála jsem tak několik minut, než jsem pochopila, co se stalo. V tom již zvonil telefon. Volala mi maminka z nemocnice, že táta právě zemřel. Nikdy jsem na takové věci nevěřila, ale to co se stalo, mne úplně změnilo. Těžko se popisuje, jak zvláštní a hluboký zážitek to pro mne byl. |