Poezie obyčejného života
Byl pozdní večer, první máj,
pozdní večer, byl kávy čas.
Konvička na plotně urputně píská
a já se musím zvednout zas.
V kuchyni seděla moje drahá polovička, štětečkem nanášela na nehet další vrstvu nepřehlédnutelného laku a dělala, že konvičku neslyší. „Si snad hluchá,“ zamumlal jsem spíš jen tak pro sebe a básnické rozpoložení mne ihned přešlo. Nalil jsem vodu do připravených šálků a vůně čerstvě zalité kávy se rozprostřela po celé kuchyni. „V horní poličce jsou marokánky,“ upozornila mne Marie a vztyčeným lesknoucím malíčkem ukázala kamsi na kredenc. Marokánky jsem našel na třetí pokus. Vzal jsem si svůj hrneček s kávou a talířek s marokánkou a vydal jsem se k televizi.
„Snad nechceš jíst v obýváku,“ ozvalo se mi za zády a tak jsem talířek odložil a odešel pouze s kávou.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
V otevřených dveřích stála Marie a v ruce měla talířek s marokánkou. „Tak si to tedy vezmi, ale pak tu vyluxuješ,“ řekla zvýšeným hlasem, pak se podívala na obrazovku a zakroucením hlavy a úšklebkem mi dala najevo, že s mým výběrem pořadu nesouhlasí.
Dívčina krásná, anděl padlý,
co amarant na jaro zvadlý,
v bledých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v ústa, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala.
Marie bývala v mládí velice krásná, ale stáří prostě zastavit nejde. Ani mne čas neušetřil. Vlasů jen pár, zubů ještě míň a vrásek nepočítaně. Jen hlava si stále myslí, že jsem mladý, ale tělo jí moc neposlouchá. Myšlenky však stále provokují moji bujnou fantazii, a když mi není nejlépe, tak sním. Zavřu oči a myšlenky se změní na obrazy. Já se jen dívám a velice mne to uklidňuje. Prostě čumím do blba, jak říká moje žena.
Chalupu máme v Jesenici u Rakovníka. Nádherná krajina plná lesů a rybníků. To místo, nebo lépe ten kraj prostě miluji. Sedím na břehu, dívám se na neklidnou hladinu a má mysl mi přináší obrazy.
Nevesely truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.
Již z dálky jsem slyšel moji ženu: „Houby nesbíráš, ryby nechytáš, jen tu tak čučíš do vody. Kdybys raději šel něco dělat.“
„Však už jdu, Marie.“ Odpověděl jsem a loudal se po cestě velký kus za ženou.
Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje,
chladno, ticho -
jako žel v srdci bez naděje.
Konečně jsem došel na chalupu, začal sekat trávu a přemýšlet. Z okna vykoukla hlava Marie: „To si přece nemusel hned, tak jsem to nemyslela. Za půl hodiny je oběd, tak ať tě nemusím nikde shánět.“ Přikývl jsem hlavou, jako že rozumím, znovu zapnul sekačku a opět se zasnil.
V les širý, vážný, hluboký
jsem vyšel sobě jarem
a děl jsem: Nežli odejdu,
tři věci dej mi darem:
Ať nade mnou je slunce jas,
ať bouře křídly šumí,
kéž v nitru mém vždy spočine
jen dech tvé velké dumy.
A v hloubi tvé jak roste květ
a šveholí si ptáci,
ať žití krása z duše mé
se nikdy nevytrácí
Opět se otevřelo okno, ale já již uklízel sekačku a pokynul rukou, že vím. K obědu bylo kuře na paprice a to já prostě miluji. A ať říkám o ženě cokoli, je to můj anděl. Stará se o mne a neskutečně dobře vaří. Jsme spolu již čtyřicet let a nemohu říci, že špatných.
Večery na chalupě mám nejraději. Utichne veškerý hluk a je slyšet jen šumění větru v korunách stromů. Les potemněl a začíná být strašidelný. Sedím na verandě a poslouchám zvuky lesa.
Zapal lampy a svíčky,
venku je tma a sníh,
a dívky se zmrzlými líčky
vstávají z hrobů svých.
Tam venku za soumraku,
tmou se plíží černý lev,
a z těžkých rudých mraků
padá dolů déšť a krev.
Šedý oceán v led se změnil,
očím chladu neujde nic,
měsíc dávno k obzoru se sklonil,
a slunce již nevyjde víc.
„Snad ještě nějaký ten východ slunce uvidím,“ napadlo mne, ale pak jsem mávl rukou.
V okně bylo vidět slabé blikající světlo. Marie přišla na verandu: „Zas nejde proud, pojď už dovnitř, já se trochu bojím. Zvednul jsem se a šel do chalupy. Sedl si vedle Marie a vzal jí za ruku. Podívala se na mě, pak mne políbila. „Děkuju starouši,“ řekla potichu a její vrásčité oči se na mne usmály.
|