Byla to má první taneční zábava, co jsem se vrátil z vojny. Byl sice teprve říjen, ale venku sněžilo a foukal ledový vítr. U topení v sále bylo nádherně teplo a tak jsem v pohodě seděl a popíjel Pražský výběr. Pavel bravurně vytáčel valčík a šeptal neustále něco své tanečnici do ouška. Ta si zakrývala malinký nosík rukou a chichotala se. V tom mi někdo zakryl výhled. Zvedl jsem hlavu a pohlédl do těch nejmodřejších očí, jaké jsem kdy viděl.
"Nešel bys tančit?" zeptala se a já se zmohl jen na přikývnutí. Bylo mi trapně, ale nedostal jsem ze sebe jedinou hlásku.
"Ty jsi Petr viď? Znám tě ještě ze základky", odpověděla si sama a já jsem se usmál.
"Když jsi vystupoval, tak já šla teprve do sedmičky a tak sis mne moc nevšímal."
"Už si vzpomínám, ty jsi Jana z hájenky" podařilo se mi prolomit hradbu mlčení.
"Máš pravdu, ale teď již bydlíme s mámou na sídlišti. Před dvěma lety na tátu spadl v lese strom. Bylo to dost špatný, ale teď to už s mámou zvládáme".
Hudba dohrála, poděkovala mi za tanec a zmizela někde v tlačenici u východu. Posadil jsem se zpátky k topení a dopil zteplalé víno. Byl jsem z ní úplně vedle. To se mi ještě nestalo. Snažil jsem se vzpomenout, jak vypadala v šesté třídě. Takové ošklivé copaté káčátko. Ten den jsem ji již neviděl a i já jsem šel brzo domů, ale ty její nádherné veliké modré oči jsem měl neustále před sebou.
Byl konec října, blížily se dušičky a tak jsem se vypravil na hřbitov trochu upravit hrob našich, aby mě lidi nepomluvili. Táta zemřel, když jsem byl ještě v učení při autonehodě a máti, když jsem byl na vojně, na srdeční nedostatečnost. Alespoň tak to bylo napsáno v úmrtním listě. Žil jsem v domku po rodičích se starší již vdanou sestrou, která se o mne kupodivu vzorně starala, i když v mládí jsme spolu tak dobře nevycházeli. Já jsem se na oplátku snažil pomáhat při údržbě domku, jak jen to šlo. Zametl jsem cestičku kolem hrobu, setřel čedičovou desku a vyměnil suché květiny a vyhořelé svíčky. Ne, že bych tomu nějak moc věřil, ale musel jsem se pochlubit tátovi, že se mi podařilo opravit jeho starou motorku a teď že na ní jezdím já a že jsem sám vyměnil čerpadlo u vodárny, což výjimečně ocenil i švagr. Mámě jsem musel pochválit ségru, která mi opravdu hodně pomáhá a dokonce se naučila i péct závin, což nikdy dříve nedělala. Narovnal jsem litinové číslo, o které asi někdo zakopl a vyrazil k domovu.
V bráně hřbitova jsem potkal Janu. Zeptala se, jestli pospíchám a jestli můžu jít s ní. Že se prý sama na hřbitově necítí nejlépe. Pomohl jsem jí s úklidem hrobu a pomalu jsme kráčeli k sídlišti. Mluvili jsme o všem možném i nemožném a cesta rychle utekla. Stáli jsme před jejím domem a najednou se mne zeptala, jestli bychom nemohli jít spolu někdy do kina a mě spadl kámen ze srdce, že to řekla první. Přisvědčil jsem, že moc rád. Tak já už musím běžet řekla, letmo mne políbila na tvář a byla pryč.
Blížily se vánoce. Chodili jsme do kina, na čaje jak se tenkrát říkalo tanečním zábavám a také nakupovat dárky. Vlastně jsme spolu již oficielně chodili, po té co jsem byl představen u Jany doma. Maminka Jany si mě zavolala a měla se mnou vážnou rozmluvu. Jana se teď hrozně změnila, nemluví o ničem jiném než o tobě a tak bych byla nerada, abys ji nějak zklamal. Doufám, že to myslíš vážně a že to není jen nějaké povyražení. Ujistil jsem ji, že ano a že pokud nic proti mně nemá, tak bych s Janou rád chodil. A bylo to venku. Teď jsem to musel ještě oznámit sestře, ale ta mi jen řekla, že už bylo načase.
Vánoce jsme slavili každý doma, ale jak jen to šlo tak jsme se viděli. Bylo to na druhý den vánoční, kdy Jana byla u nás a řekla mé sestře, že by chtěla, abych byl na oslavu Silvestra u nich. Sestra i švagr souhlasili, že jim to nevadí a já se strašně těšil.
Byl pátek, svátek měl Silvestr a v rádiu oznámilo časové znamení sedmnáct hodin. Sbalil jsem chlebíčky a vánočku od sestry, láhev červeného ze zásob švagra a hurá za Janou. Přišla mi otevřít, převzala krabici a pozvala mne dál. Na kamnech již poskakovala poklička na konvičce na čaj. Seděli jsme proti sobě, držel jsem hrneček s čajem v dlaních a nemohl jsem spustit oči z jejích. V tom jsem si uvědomil, že maminka není doma. Přijde za chvíli odpověděla, když sklízela ze stolu. Pak řekla, promiň a zmizela v předsíni. Seděl jsem na pohovce a poslouchal, jak v rádiu právě Vladimír Menšík vyprávěl něco o filmu Práče. V tom se otevřely dveře a vešla Jana. Na sobě měla jen tenounkou průsvitnou košilku a jinak nic. Orosilo se mi čelo a vytřeštil jsem oči. "Neměj strach", ubezpečila mne.
"Máti se dnes nevrátí. Jela za sestrou do Příbrami. Už moc dlouho to chci, ale nevěděla jsem, jestli ty také".
"Já jsem na tebe nechtěl pospíchat", řekl jsem potichu a nemohl jsem z ní spustit oči. Tmavé vlnité vlasy měla rozpuštěné přes ramena. Byla nesmírně krásná. Usmála se, když si všimla, že sleduji její nádherná ňadra a spustila košilku na zem.
"Neboj, už nejsem pana".
Chvatně jsem ze sebe svlékl všechno, až na ponožky, na které mne jemně upozornila. Milovali jsme se krátce a divoce a pak zase mazlivě a dlouho a znovu a znovu a najednou bylo za okny ráno. Vypil jsem čaj, ulomil kousek bábovky a uháněl domů. Sestra byla již vzhůru a vyptávala se mě na program televize a na ohňostroj. Byl jsem úplně mimo, což sestru i švagra náramně pobavilo. Asi jsem to měl napsáno na čele.
Přišlo jaro. Nejkrásnější jaro v mém životě. Sníh pomalu mizel z trávníků a první květy sněženek se nesměle rozvíraly na sluníčku. Každý den, každou volnou chvilku jsme trávili spolu. Květen byl nezvykle teplý a tak jsme často do noci sedávali venku a pozorovali miliony hvězd. Chodili jsme do kina a na zábavy, na společné nákupy a milovali jsme se v přírodě. Přešlo nádherné léto a byl tu opět podzim. Procházeli jsme se lesem a obdivovali nádherné barvy stromů. Najednou mi řekla, že si myslí, že je nejvyšší čas abychom se vzali. Její matka ani moje sestra nebyly proti a tak jsme začali připravovat svatbu.
A tak přišel den „D“. Od rána nezvyklý ruch a shon v našem domě, samé přines, podej a udělej. Každý chodil a potřásal mi rukou, ale já jsem to moc nevnímal. Konečně jsme měli za sebou to důležité ANO, pózování u fotografa i oběd v restauraci u Šmídů a šli jsme oslavovat. Hned při prvním tanci se udělalo Janě zle. Seděla za stolem, bílá jako křída a plakala. Nemohla téměř mluvit. Odvezli jsme ji domů a uložil do postele. Bylo jí hrozně líto, že se svatba moc nepovedla a chtěla, abych se na oslavu vrátil. Zůstal jsem s ní a držel jsem jí za ruku. Podívala se na snubní prstýnek a tak jsem zvedl i já svoji ruku a přiložil vedle její. Trochu se usmála a zavřela oči. Přišel švagr a oznámil mi, že již zavolal doktora, že se mu to nelíbí. Doktor Mráček přijel asi za deset minut. Změřil jí tlak a tep, poslechl srdce, pokýval hlavou a řekl, že pro jistotu nechá Janu převést do nemocnice. Položil mi ruku na rameno, abych ho šel vyprovodit. Nechci vás strašit pane Janus, ale není to dobré. Bude v pořádku, zeptal jsem se. Podíval se mi do očí a řekl. Moc bych vám to přál, opravdu moc. A odešel.
Celou cestu do nemocnice strašně pršelo. Jeli jsme pomalu, stírače jen stěží stíhaly přívaly deště. Těch deset kilometrů trvalo snad věčnost. Jana celou dobu nepromluvila ani slovo. V nemocnici mne s ní na oddělení stejně nepustili a musel jsem přijít až druhý den. Sestra mi přivedla ošetřujícího lékaře a ten mi vysvětlil, že jde o vrozenou srdeční vadu a že zdravotní stav Jany je opravdu vážný. Byl jsem zoufalý a hrozně jsem si přál, aby to nebyla pravda, aby Jana vstala a odešla se mnou domů.
Byla sobota asi kolem deváté večer. Přijel pro mne doktor Mráček, že mne odveze do nemocnice za Janou. Co se děje, zeptal jsem se. Pokrčil rameny a řekl, že mu volali, ať přijedeme.
Jana měla zavřené oči a vypadalo to, že spí. Stiskl jsem její ruku ve své. Byla studená a vlhká a Jana se ani neprobrala. Venku na chodbě hovořil doktor Mrázek s ošetřujícím lékařem a chvilkami na sebe zvyšovali hlas. Pak vstoupili oba do pokoje. Hrozivé ticho přerušovalo jen tikání hodin a nepravidelné pípání nějakých přístrojů na stojanu za Janou. Tak jsme setrvali několik minut. Ošetřující lékař mi chtěl zrovna něco říci, když Jana otevřela oči. Již nebyly tak modré, jak jsem je znal, jakoby to nebyla ani ona. Pohladil jsem jí po tváři a políbil. Všimla si, že mi tečou slzy a řekla, všechno bude dobré, promiň. Opět zavřela oči a mě se zdálo, že se malinko pousmála. Na obrazovce monitoru se objevila přímka a místo pípání se ozval dlouhý tón.
Zhroutil jsem se a trvalo vlastně několik měsíců, než jsem začal zase normálně chodit do práce a doma něco dělat. Občas jsem se zastavil i u maminky Jany, která mi již dávno vysvětlila, že ví, že za to nemohu a že mi nic nevyčítá. Zeptal jsem se, zda něco nepotřebuje, vypil kávu nebo čaj a odešel domů. Občas jsem jí došel něco nakoupit, nebo naštípal dřevo. Život šel dál jako by se nic nestalo, ale já jsem to viděl jinak. Měsíce střídaly měsíce a roky střídaly roky.
Jednou uprostřed prázdnin mne Janina maminka požádala, jestli bych ji nemohl odvést na víkend k sestře do Příbrami, že tam už dlouho nebyla. Stejně jsem neměl nic jiného na práci a tak jsem souhlasil. Cestou jsme mluvili o všem možném a dokonce mi sama řekla, že bych neměl být sám a měl bych si najít nějakou kamarádku. Mlčel jsem, ale také jsem o tom už přemýšlel. Za chvilku jsme již odbočili a zastavili u hezké vilky na konci ulice. Maminka vystoupila, aby se přivítala se svou sestrou a otevřela vrata do dvora.
"Pojďte dál," vítala nás maminčina sestra, Sedíme na zahrádce a zrovna pijeme kávu. Vešel jsem do zahrady oddělené nízkým živým plotem. Kolem malého stolku s cukřenkou a malovanými hrnečky bylo několik židlí a lehátko, z kterého koukala jen šošolka vlasů. Pozdravil jsem, z lehátka se ozvalo dobrý den a najednou přede mnou stála Jana. Málem jsem omdlel.
"Jano" oslovil jsem ji jak ve snách.
"Jmenuji se Hanka a jsem Janina sestřenice".
Nevěřil jsem svým očím. Stejné tmavé vlnité vlasy, stejně krásné a veliké modré oči, stejná postava i piha na pravém rameni. Byl jsem zmaten i potěšen zároveň.
Z počátku mi konversace moc nešla, ale pak jsme mluvili dlouho do večera. Zjistil jsem, že přeci jen úplně stejná není, ale že mě nějakým kouzlem přitahuje. Večer se zeptala, jestli nechci zůstat. Já jsem přikývl a zůstal. Byla nádherně teplá tmavá noc. Nebe plné hvězd a stále jsme si měli co povídat. A vlastně jsem zůstal až do teď. Naší dceři je osm a klukovi čtyři. A tchýně?
Ta se přiznala, že to na mne bylo nahrané a že věděla, jak mne vrátí zpět k životu.
|