Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 30. kapitola z kolekce Z té noci mezi světy
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 20.8.2009 (23:04:51)
další>
Bylo to jako bych se dívala v letňáku na dobrodružný film. Skvělá scéna, po pláni letí tryskem koně, jezdci s meči vztyčenými křičí k nebesům bojovný ryk. A před skrovnými příbytky chudých vesničanů šikuje se sedm statečných. Tak dobře, sedm ne, bylo jich asi třicet. Jak z první řady měla jsem před očima nadcházející drama. Ještě tomu chyběla hudba doplňující atmosféru.

Silou myšlenek snažila jsem se popohnat ty odporný seveřany v průsmyku, ať už může Dartas s ostatními vyrazit do boje a vpadnout jim do zad. Střídavě jsem sledovala neustávající tok nepřátel a zkracující se vzdálenost mezi dunící jízdou a osamocenou skupinkou v dálce. Co je tak asi čeká?
Na to se mám dívat?
Ostré ranní sluneční paprsky prodíraly se skrz mlhu, jež váhavě opouštěla bojiště, přenechávajíc svou vládu nad krajem smrti. Frkání koní a svist větru byly nyní jedinými zvuky, ozývajícími se v průsmyku. Mezi stříbrným oděvem seveřanů se začala objevovat modro-žlutá barva, zřejmě jezdci z jižní země. Postavou byli menší, ale zato byli více ozbrojeni, za pasem meč, na zádech něco jako sekery. Horalé i vojáci Maironovi již obtížně krotili svou netrpělivost.
Všimla jsem si strážkyně, seděla na zemi, ruce v pěst zanořené do hlíny. Země se v jejím okolí mírně třásla a žena bezhlučně drmolila jakási slova. To ona přivolala burácející vítr a mlhu? Nebo se jen modlí za zdar jejich boje? Netušila jsem to a zeptat jsem se nemohla. Každý, i sebenepatrnější zvuk nás mohl prozradit.

A pak to přišlo, Mairon s nejbližšími byli obklíčeni. V dáli rozpoutal se nelítostný boj. V hemžení lidí a koní nedalo se sledovat, na čí stranu se kloní štěstí. Z mlhy vystupovaly stíny do sebe zaklesnutých mužů a než jeden druhému zasadil rozhodující ránu, oba zase v mlze zmizeli.
Už jsem tam nehleděla, už jsem jen visela pohledem na zeleném Dartasově kabátu, jehož jsem si všimla na protějším kopci. Kéž by dal už pokyn do útoku!
Zadní voje nepřátelského vojska zrychlili, již nešli krokem, hbitý klus zrychloval do cvalu. Touha po boji hnala do víru smrti všechny bez rozdílu. Zakrátko i Dartas zavelel do útoku.

Karty jsou rozdány, pole smrti připraveno. Osaměl jsem s hrstkou nejbližších uprostřed horské vsi. Ještě mě hřejí poslední její slova, ještě vidím vlát její šat na koni cválajícím do bezpečí skal. Tolik napadá mě nyní slov, jež měla být vyřknuta, tolik otázek, jež přál bych si jí položit. Za chvíli zažhne se obzor jiskrami boje a navždy pryč budou úvahy, co mi nyní přicházejí na mysl.
Byl bych vděčen osudu, kdyby mne ušetřil, ale je nerozumné toto předvídat. Zdržíme nepřítele a padneme. Kéž ostatní vybojují naše vítězství.
Zbavili jsme se zbroje, nás nezachrání a jen by zbytečně mohla upozornit nepřátele. Již jsou zde! Vynořujíc se z mlhy klameme seveřany počtem, ale tato lest dlouho nevydrží. Ani srdnatost, nadšení či odvaha nedokážou nekonečně vzdorovat únavě a vyčerpání. Docházejí mi síly, zbraně i naděje.
Sbohem, Ethis
 

Vše se mi před očima rozmazalo, šedivé skály, odstíny zelené planiny i lesů v dálce, tmavé nebe, jež věstilo chmurný den. Hnědá barva koní splynula s barevnými kabátci ozbrojenců. Kolem mě každý někam letěl, běžel, cválal. Sedla jsem si v šoku na bobek a schovala hlavu do dlaní. Nevím, zda to zuřící dunění znělo všude vůkol, anebo jen v mé hlavě. Měla jsem pocit, že se snad i země hýbe. Po pár minutách ryk okolo ustoupil a já se odvážila vzhlédnout. Nikde nikdo! To je dobře. Anebo ne? Tady jsem se nechtěla ztratit!
Mlha se mi omotala kolem těla, nic jsem neviděla, jen v dálce zazníval hlomoz a křik. Přitiskla jsem ke skále za mnou a snažila se s ní splynout, zkamenět. Proč ne, šedivá hrůzou jsem byla tak jak tak. Po nějaké době mi začala být zima, celé tělo ztuhlé a zkřivené podle kamene, o který jsem se opírala. Hluk slábl a slábl, až se všude kolem mě rozhostilo jen strašidelné ticho. Kde jsou všichni? Ti, co statečně bojovali, zatímco já se tu vyděšeně krčila.
Možná vždy přežijí jenom zbabělci. Proč jsem sem vůbec lezla! Jen abych si ověřila svou neschopnost a strach? To jsem mohla zůstat doma. S pocitem studu jediného přeživšího rozešla jsem se směrem, kde jsem tušila tábor horalů.

Tráva byla poseta lidskými těly, vynořovaly se zpoza závoje mlhy jako v hororu. Nepřirozeně zkroucení, s divým výrazem v bílé tváři, leželi svorně vedle sebe… Člověk vedle člověka, podobní jeden druhému, přítel jako nepřítel. Už se lišili jen věkem, barvou očí a vlasů. V tom neskutečném tichu zněl můj vlastní dech a krok jako bubnování.
Chvějící se vypouklé břicho bělouše s klabonosou hlavou drtilo pod sebou jednoho ze seveřanů. Sípal a jednou rukou mě chytil za nohu. Zařvala jsem šokem a děsem a vytrhla se mu, ještě jsem ho, umírajícího, nechtěně kopla. Zastavila jsem se až o hodný kus dál. Musela jsem si sednout. Zavřela jsem oči a počítala, u sedmdesáti už jsem se uklidnila natolik, že jsem se odvážila jít zpět. Velký bílý kůň svítil do daleka, nešlo si jej splést. Muž už byl mrtev.

Díky mlze a stresu mě opustily i zbytky schopnosti orientace. Točila jsem se v kruhu, skály byly všude kolem. Skály a mrtví. Bojištěm bloudili ztracení koně, jejich ržání vyplňovalo vzduch zoufalstvím. Na to, co uvidím v osadě horalů, jsem se neodvažovala ani pomyslet. Nejraději bych se hned sebrala a zmizela k buku, který mě už očekává.
Chci znát pravdu? Chci se dívat na smrtelně zraněné tělo člověka, jednoho z mnoha, s tváří bez krve, bez výrazu, bez lásky? Není lepší naděje a nejistota, které bych se mohla držet vší silou své víry?
„Ethis, je konec,“ oslovila mě trpkým hlasem strážkyně, která se zjevila přímo vedle mě.
Zavřela jsem oči, zavřela jsem uši, zavřela se hluboko do sebe. Nechtěla jsem slyšet její slova.
„Nastane období zmatků, vítězství naše je křehké a vykoupeno bylo příliš draze,“ pokračovala ona, jako by si nevšimla, že mám ruce na uších, „použiji přemisťovací kouzlo a dopravím tě do lesa, na místo, které znáš.“
„On to nepřežil, že?“ odvážila jsem se zeptat, „mně jste vrátily život, proč ne jemu? Zachraňte ho! Moje cesta počká!“
„Nabídnu ti svá kouzla jen jednou, zvaž to. Zaklínadlo, jež pro tebe chystám, je složité a nadlouho poznamená naše proroctví, přesto to pro tebe udělám. Tvé místo není zde, jistě sama víš, kam patříš. V našem světě čekala by tě jen smrt. Odejdi!“
„Můžu ho ještě vidět?“ Smlouvám, prosím, žadoním.

Strážkyně mě vzala za ruku, vzduch kolem náhle zřídnul, mlžný opar se rozplynul. Stály jsme v osadě horalů. Neřešila jsem, jak to udělala, ani co je s ostatními. Tohle nebyla chvíle rozumu.
Černé vlasy, bílá tvář, rudá krev. To byl konec. Zkusila jsem ho probudit, jako se budívá Šípková Růženka, ale marně. Jenže vyčítala bych si, kdybych to nezkusila. Přitisknutá na jeho hruď snažila jsem se zaslechnout aspoň náznak tepu srdce. Nevypadal jako když spí, naopak, vyhlížel cize a vzdáleně. Snad pár vteřin, snad hodinu, trvalo mi, než jsem pochopila.
„Miluju tě.“
Poslední pozdrav. Možná ta samá slova, kterými mne tenkrát oživil. Teď ale nezabrala. Bodejť by taky jo! Je to blbost! Kouzelná slova… Jakou moc mohou mít, chybí-li v těle krev?
Takhle to přece nemá skončit! Hlavní hrdina vždycky přežije, ne? Moje zoufalství se přetavilo do nesmyslných výčitek. Co by bylo, kdyby… Co když za to můžu já?

„Je čas, Ethis!“
Napadlo mě, jestli jsem vůbec strážkyni, jedno které, poděkovala za pomoc, kterou mi tolikrát poskytla.
„Děkuju.“
„To je pro tebe,“ na dlani mi podávala Maironovu dýku, „lépe je ukrýt vzpomínky do památného předmětu, než-li do srdce.“
Vděčně jsem se usmála. To bylo skoro dokonalý. Budu mít skutečnou památku! Něco, co mi bude navždy připomínat tyhle časy.
Pak začala strážkyně pronášet řeč v nesrozumitelném jazyce, okolo mě zvedl se vítr a ozýval se nepředstavitelný hluk. Třeštila mě hlava, třásla jsem se chladem a nevolností, dokud vše neustalo a já se neocitla u „mého“ buku. Chudák strom, kvůli mně ho pokácejí, spálí, zničí. Jeden z jeho listů utrhla jsem si na památku. V tmavé dutině rozeklaného kmene zelenala se rostlinka se stonkem plným trnů.
Stačilo se dotknout, stačilo skočit do neznáma. Nic mě tu už nedrželo, tak jsem „skočila“.

Probrala jsem se rychle, roztřásl mě smutek a žal. Nad hlavou se mi modrala obloha s několika siločarami po letadlech. Jsem doma. Vyrazila jsem k nedaleké okresce a stopla hned první auto, rodinka s dvěma dětmi na cestě od babičky zpátky do města.
„Jé, vy jste princezna?“ vyvalila na mě holčička kukadla. No jo, ty šaty.
„Asi byly tady na hradě nějaké slavnosti, co?“ zachránil mě otec od rodiny. Vděčně jsem přikývla. Byli hrozně milí, dovezli mě až před dům.

Doma jsem pustila telku, zajímalo mě, kolikátého vlastně je. Pamatuju ty sci-fi příběhy, kdy hrdina po návratu do svého času a dimenze najde planetu o nějakých sto let starší a všichni, jež znal, jsou již mrtví. Tak takhle dramatické to nebylo. Jen sedm dní, přišla jsem o týden života.
A naproti tomu získala … co vlastně? Námět na povídku. Nebo propustku do ordinace cvokaře.

Psychicky jsem se připravila na rozhovor s rodiči, raději ať to mám hned za sebou.
„Ahóóój, tak jsem zpátky z dovolené! Jak se máte?“ vzala jsem to útokem.
„Teda, tys nám dala, že se ani neozveš, ale ráda tě slyším takhle veselou. A kde jsi vůbec byla?“
V mámině hlasu se snoubila úleva se zvědavostí.  
„Představ si, potkala jsem v obchodě jednu známou ze squashe a ona mi líčila, na jakou skvělou akci jede a nakonec, slovo dalo slovo, a já se rozhodla se přidat. S takovou partou mladých sportovců jsem zamířila do Tater. Bylo to super, při vší té fyzické námaze jsem se ani nestíhala trápit. Prima kamarádi a ta příroda!“ rozplývala jsem se.
„Fakt? Ty jsi lezla po horách?“ máma poněkud nevěřila, „já čekala, že zamíříš někam k moři.“
Hory, horalé, Ledová hora. Nechtěné asociace zchladily mé vzrušení.
Nerada jsem lhala, ale byla jsem na sebe pyšná, jak důvěryhodnou lež jsem našim předhodila. Tu kamarádku neznají, do Tater se přeptat na mě nepůjdou a za pár týdnů nechám svou „známou“ i s aktivitami té partičky sportovců odstěhovat na druhý konec republiky.

Rozmluva s rodiči mě vrátila do normálu, zato ukládání lněných šatů na dno kufru mě opět spolehlivě rozhodilo. Jako bych je pohřbívala…
Kam uložit předmět nejvzácnější? V prodejně s loveckými předměty jsem sehnala kožené pouzdro a dýku v něm strčila pod polštář. V těch prvních dnech jsem se často v noci budila děsivými sny a uklidnit mě dokázal jen dotyk kovové rukojeti, kterou dříve tiskla jiná ruka.




Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 21.8.2009 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 22.9.2009 > "

."
Body: 4
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 22.9.2009 > "...-neodpustím si malou "technickou" opět: ...-add "...-mezi stříbrným oděvem seveřanů se začala objevovat modro-žlutá barva, zřejmě jezdci z jižní země ...". -Již jako "předpubertální " chlapec studoval jsem dostupné informace o mnohých "skutečných" bitvách z nejrůznějších období... ...-a "nikdy" jsem nenarazil na to, že by spojenci při útoku -a to i ve stístěném prostoru -se mezi sebe "takhle" "rozdrobeně, natěsno" "promíchali"... -jak by jim potom šlo velet?; ...-jak by si navzájem rozuměli, ať již v taktice, nebo i jen, co se třeba jazyka týče...?; ...-a navíc, je relativně známé, že i v nejkrvavějších střetech tvořili se "snad odjakživa (( ...-a to včetně pak i 1. a 2. svět. války, Vietnamu, Koreje, Iráku apod. ... ))" jakési "dvojice", navzájem se ochraňující, a snažící se přežít někdy i třeba "na úkor" "dalších blízkých"...; ... -a právě v bitvě , kterou popisuješ, bojovali by "tito dva" zřejmě "zády k sobě", ať již doslova, či v přeneseném slova smyslu...; ...-myslíš, že by si mezi sebe vpustili cizího, neznámého člověka, od kterého navíc neví, co "s jistotou" mohou očekávat ... ?;

...-a na "závěr", "zřejmě" to "nejpodstatnější": ... -proč by se Mairon takhle přeci jen víceméně dobrovolně "zbavoval" své velké lásky -"cizinka necizinka", "urozená neurozená"...; ... -já bych to neudělal snad "ani" -respektive "téměř" určitě ne -za "celé království"...; ... :-)).
."
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 23.9.2009 > Zeanddrich E.> Dík za tu technickou... je lo logický, asi je to naposled, co jsem "flirtovala" s nějakou bitvou.
Mně jdou fakt líp ty vztahy mezi lidma, tam se stačí vžít a píše se mi samo... :-))

a závěr... já myslela, že bych to happy-endem zazdila, láska, cit, to jo ... ale oprostil by se jeden z nich (tady asi ona, i když...?) od vší jistoty své existence ve svém světě a odešel jinam??? nejsou už ve věku Romea a Julie, aby zcela povýšili zamilovanost nad rozum... i když k tomu mohl mít on nějaký zásadnější a hrozivější důvod, než jen obecnou obavu o její bezpečí...

No - mám o čem přemýšlet :-) 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 (30) 31
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter