„Kdo jsi?“ otázal se přiškrceným hlasem a drsně mě uchopil za rameno, snad aby se ujistil, že nejsem duch. „Proč?! Proč ses vrátila?“ Horečně jsem se snažila vymyslet důvod, který by pochopil. Který by zněl inteligentně. Který by mne nestavěl do mizerného světla coby nevyrovnanou rozmazlenou hlupačku, která si zajela na dovolenou do jiného světa, aby unikla zodpovědnosti za svůj život. Tolik jsem chtěla odpovědět, říct mu, jak moc mne ovlivnila ta jedna noc. I to, jak velké bylo mé zklamání, když mě zde ponechal napospas rozhodnutí krále! Ale nešlo to …
„Jsi živá! Přijdeš si sem jen tak! Nevím, kdo vůbec jsi? Slyšíš?“ Cloumal se mnou a mně to bylo fuk. Cítila jsem se hloupě. Můj oprávněný vztek se rozplynul v pocitu marnosti a zbytečnosti. „Co čekáš, že pomůžeš si tímto vzdorem? Mám tě snad přinutit, vrátit ke stromům na nádvoří či něco horšího? Nenavrátila ses snad dobrovolně? Tak řekni, proč?!“ Sklopila jsem zrak k zemi, to nešlo, mluvit a současně mu hledět do očí.
„Neumím, nemůžu vysvětlit, proč jsem zde. Ale je jisté, že jsem nepodnikla tu cestu, abych snad někomu ublížila. Nevrátila jsem se, abych někoho vyděsila, nebo zradila (vzpomněla jsem si na Dartase a ostatní). Byla to chyba. Ale nelituju toho!“ Závěr proslovu nebyl tak pokorný, jak jsem plánovala. Co se dá dělat. Hleděl na mě zaraženě a náhle mě pustil, jako by se mne bál. Nebo štítil (to zabolelo). Překvapivě se zdálo, že rozumí tomu, co mu pravím. „Kde jsou horalé?“ začal na jiné téma. „Nevím. A i kdybych věděla …“ „Jak chceš,“ odsekl, „to ty sis vybrala svůj osud,“ pravil a s bouchnutím dveří odešel. V samotě jsem se konečně odvážila chovat, jak jsem se cítila. Probrečela jsem noc do rána.
Představená strážkyň proroctví nás navštívila na samotném hradě. Už to bylo neobvyklé a značilo blížící se problémy. Ona ani ty další nevycházely ze svých kouzly chráněných jeskyní, nebylo-li to nezbytné. „Nejasné události změnily proroctví, je třeba najít příčinu, je třeba jednat!“ Strážkyně si nikdy nedělaly starosti s etiketou a tituly. Byly pro rovnováhu země stejně nezbytné jako král. A ony to věděly. „Vy, jež znáte budoucnost, jste to nevěděly včas?“ otázal se král posměšně. „Ta příčina nepochází z tohoto světa,“ nedala se strážkyně. „Je tou neblahou událostí snad porušení brány?“ chtěl vědět náš nejstarší rádce Lerot. Byl to moudrý starý muž, náš učitel, kdysi prý učil ještě našeho otce. Dnes byl bělovlasý a slábl mu zrak, avšak jeho úsudek byl stále bystrý. „Obávám se, že to by nestačilo. K přechodu přes bránu došlo v historii vícekrát. Od dob ustanovení statutu „zakázaného lesa“ se však počet procházejících nešťastníků výrazně umenšil. Ačkoli tyto události způsobily čas od času nemalé starosti s udržením rovnováhy, jejich vliv na proroctví samotné nebyl nikterak zásadní,“ vysvětlovala hlavní strážkyně. „Co tedy konkrétně nám hrozí?“ ptal jsem se už rozčileně. Nestačí konflikt na severu? Ještě tohle … Proroctví jsem nikdy nebral moc vážně, ani ty veledůležité řeči o rovnováze. Budoucnost z něj určit nešla, osud země i jednotlivců odvíjel se stejně nahodile. To my jsme svými činy a skutky zodpovědní za průběh života! Ne nějaké nejasné proroctví. „To právě nevíme, toť naše největší obava!“ skoro vykřikla strážkyně. „A kdo jiný by to měl vědět?“ vztekal se Arnal. Skončilo slyšení, pokračovaly pře a úvahy. Kéž by byl jasný nepřítel! Čekání na útok z netušené strany vedlo jen ke vzteku a pocitu marnosti. Ještě rád jsem uvítal záminku pronásledování přeživších horalů.
„Mám pro tebe jiný úkol, bratře.“ Zaslechl jsem při odchodu ke svým mužům za zády hlas Arnalův. „Panovník té vodou prokleté říše na jihu je stár a nemocen, jak jsem zvěděl. Chovám v srdci myšlenku na připojení jeho říše k té mé.“ „Nestačíme hlídat hranici na severu, ať už ty vidíš spojenectví s Norsetem jakkoli, a ty hodláš připravovat výboje i na jižní straně?“ nevěřil jsem vlastním uším. Byl můj král, můj vládce, ale někdy … „Ó, to se mýlíš, Mairone. Jsem posel míru. Jak tě mohla na um přijít myšlenka boje?“ usmíval se na mne ten pokrytec. „Hodlám vládcem té země učiniti tebe!“ rozdával můj bratr, co nebylo jeho. „Proč?“ řekl jsem úsečně. „Protože jsme jedné krve! Zapomněl jsi snad,“ vykřikl Arnal netrpělivě, „věz, že ten ubohý panovník má dceru, se kterou spojíš svůj život!“ Jeho hlas zněl nekompromisně. Počkal jsem s odpovědí, až mne přejde prvotní hněv. To přehnal! Jsem mu oddaný, ale má loajalita má své meze! Nebude určovat můj osobní život! „Ne!“ bylo jediné, co jsem přecedil přes sevřené rty. „Zvaž své rozhodnutí, bratře, zvaž svou budoucnost!“ usmíval se, ale v jeho slovech skřípal vztek a duněly výhružky.
Byl jsem vděčen starému rádci, že nás vyrušil. Že prý chytili jednoho z rebelů. Ukončiv jeho trest, nechal jsem dotyčného přivést do svých komnat k výslechu. Nebyl to zajisté obvyklý způsob, ale ve mně stále doutnala neblahá vzpomínka na mladičkého horala, jehož tvář … „Otoč se!“ zavelel jsem. A bylo dokonáno ... Zmást by mne mohl jiný oděv, ostříhané vlasy či slova stráží o tom, že je to muž. Ale ty oči, ty zjevily mi pravdu okamžitě. Jak je to možné? Nezemřela snad? Způsobila změna proroctví, že mrtví ožívají? Ale ta bytost přede mnou chvěla se bolestí a zmatkem jako obyčejný člověk. Co to způsobila? Je možné, aby dobrovolně přišla zpět do našeho světa? Proč? Proč? Proč? Co zde zamýšlí?
Ani o samotě, ani otázkami, ani výhružkami, nepodařilo se mi dostat z ní kloudnou odpověď. Však k jedné změně přece došlo. Jakmile jsem ji při výslechu držel za paži, její původně nesouvislá řeč nabývala v mé hlavě na významu. Jako by tělesný kontakt byl mostem pro pochopení smyslu slov. Ačkoli byla mi známa její slova i její důvody, myšlení její jsem přesto nepochopil. Jakými cestami osudu spojila svůj život s horaly? Nechtěla prozradit jejich úkryt. Jsou metody, jak ji k tomu donutit, ale těch se zatím neodvažuji. Je tak skutečná! A přece cizí … Nekonečný vztek mnou cloumal. Co vše se nyní děje bez mého přičinění. Jak málo, zdá se, mohu svůj osud ovlivnit! Jsem muž činu, nejednám z náhlého popudu pocitů. Však dnešní noci jsem v rozčilení zabouchl za sebou dveře vlastních komnat. No co, stejně bych oka nezamhouřil. Přečkal jsem tedy zbytek noci na hradbách. Čerstvý vzduch je nejlepší přítel pro utřídění myšlenek.
|