Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 7. kapitola z kolekce Z té noci mezi světy
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 21.7.2009 (19:14:36)
další>
„Vítám tě, Tavelone,“ zaznělo zvučně z chumlu zvědavců venku. Stařec na kozlíku jim pokynul a celá jeho rodina, nebo co byli ti lidé zač, vystoupila z vozu a vmísila se mezi vesničany.
Zůstala jsem stát obezřetně zády k povozu. Stalo se, co se stát muselo.
„Koho jste to sebrali cestou? Vypadá jako ryba. Splihlá a němá!“ Ha ha ha.
„Anebo je pomatená?“ Děsně vtipný. Asi to takový přišlo všem. Všeobecný hlahol.
„A možná, že zažila strašné věci jako my ostatní!“ ozval se výrazný hlas.
Vesničané zahanbeně zmlkli a rozestoupili se. Přicházející muž, z něhož čišela autorita, vypadal jako někdo, kdo tomu tady velí. Když se mě zastal on, snad mi zde nic zlého nehrozí.

Většina mužů včetně Tavelona se odebrala na jakousi poradu. Zahlédla jsem je sedět na nedaleké vyvýšenině. Každá z žen si šla po své práci. Cítila jsem se náhle ztracená a neužitečná. Co když neumím nic, čím bych tady mohla být užitečná? Vrátila jsem se tedy aspoň k zapřaženému páru, vytřela koně slámou a došla jim pro vodu.
U studny, čekajíc až na mě dojde řada, poslouchala jsem hovory vesničanů. Bylo to tak odlišné od hradu, kde každý „všechno věděl, všechno znal“ o králi i o budoucnosti země. Zde v horách byli lidé mnohem více skoupí na slovo. Možná mi nedůvěřovali. A možná, že jen všichni svou situaci znali a nebylo o čem mluvit. Ale vyzbrojená lety dějepisu vytušila jsem, že jsou vůči králi v jakémsi odboji. S kým bojovali? S královskými vojáky? Ale proč? Či je tu jiný nepřítel? Chtěla jsem znát okamžitě odpovědi. Chtít jsem mohla ...

„Umíš se postarat o koně, to se hodí,“ ozvalo se mi za zády. Ten Tavelon snad lítá, vůbec jsem ho neslyšela přijít.
„Pojedeš tedy s námi. Nevím, kdo jsi, ale hádám, že ti mohu věřit. Na druhou stranu tě, upřímně řečeno, nikdo zdejší, ni muž ni dítě nebude postrádat, když se akce nezdaří.“ 
Co že to? Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila smysl věty. Důvěra, to jo, ale co myslel tím, že mě nikdo nebude postrádat? Akce? Že jsem se kdy dívala v televizi na historický filmy … S otevřenou pusou jsem zvažovala odpověď, než mi došlo, že Tavelon již odešel a já stejně nemám na vybranou! Proč mne jen nenapadlo dát do batůžku třeba pepřovej sprej? Anebo aspoň vodní pistolku …
„Umíš střílet z luku? Bojovat mečem?“ uhodil na mne jejich vůdce, Dartas. Vtipal …
Stačil mu jeden pohled na mě, bylo mu to jasné. Čekala jsem, že obrátí oči v sloup, vysměje se mi, nebo něco horšího. Provedl to vůbec nejhorší – poslal mě trénovat. Jeden z mužů, spíš kluk než dospělý, mi vrazil do ruky dřevěný mečík.
Nejsem úplně blbá, přece jsem viděla Tři mušketýry, ne? Jakmile máchal mečem pomalu, nabyla jsem dojmu, kdo ví, jak nejsem talentovaná. Jenže on následně provedl pohyb, jež nezaznamenaly ani moje oči, natož ruka s mečem. A už jsem se válela na tý kamenitý zemi! Bohužel zcela jinde, než má zbraň. Podruhé, potřetí, podesáté. Skoro pokaždé mne ten holomek ještě z legrace stačil plácnout tím svým „dřevákem“ přes zadek či záda. Tím víc, čím více čumilů se srotilo kolem. Brněly mě ruce, bolelo celé tělo, paráda …
Netřeba mně chodit do boje, umřu tady sama. Praštěná dřevěným mečem …

Dartas mne vysvobodil až za celou věčnost, to je asi za hodinu.
„Budeš se starat o koně, nepotřebuješ vládnout mečem. Pro tvou obranu dám ti dýku. Hleď mířit dobře, nejlépe na nepřítele,“ pousmál se. Tady asi všichni snídají vtipnou kaši.
„Mohlas ten boj kdykoli ukončit,“ pronesl tiše a pobaveně, když odcházel. To mi teda řekl brzo!

Ta noc byla pro mne jedna z nejtěžších v životě. Šok z přechodu z bezpečí a klidu svého života do doby divných lidí a drsných bojů o přežití mi nedovolil zamhouřit oči. V rychlém sledu střídaly se mi před očima děsivé scénáře. Strach ze smrti jsem, kupodivu, skoro necítila. Hlavně proto, že to bylo pro mě příliš neuvěřitelné a neskutečné. Zato mě ochromila pravděpodobnost, že já bych mohla někoho zabít. Kdyby mne panika nepřikovala na místě, utekla bych. Kdyby bylo kam …

Svítalo rudě a krásně. Obzor hrál všemi odstíny červené. Nádhera!
Anebo ne. I smrt se značí rudě.
Mám koně, dýku, strach.
„Připravena?“
„Ano.“ Ne!!!
Vyrazili jsme. Rychlý cval mě uklidňoval. Ještě se nic neděje, ještě žiji, ještě cítím radost koně pod sebou. Z krátkých pokřiků mezi spolujezdci jsem pochytila, že naše hlídka našla stopy skupinky severních nájezdníků. Jedeme je snad zabít? Nebo vystopovat jejich úkryt? Mně neuznal nikdo za vhodné nic prozrazovat. Hodina jízdy těžkým terénem prověřila odhodlání všech rebelů. Snad nebyl nikdo, kdo by neměl šrámy od ostře čnících větví stoletých stromů, kdo by nebyl unaven neustálým prodíráním hustým trnitým porostem. Nehostinná krajina neochotně pouštěla cizí bojovníky do svého lůna. Nakonec se zdálo, že zmizely i stopy bojovných seveřanů. Že by to byl konec výpravy?  Ne, že bych si neoddechla.
A pak to přišlo!
Za strašlivého lomozu mířila proti naší skupince jízda cizích vojáků.
„Norset! Norset!“ volali. Jejich brnění s ostrými záblesky slunce na pancířích oslepovalo. Vířili prach, duněli jak stádo slonů a řítili se na nás jako lavina. Úžasná scéna … být to v televizi. Takhle jsem strnula děsem, neschopná pohybu ani myšlenky. Dartas cosi naléhavě volal, marně, já nic nevnímala. Naštěstí můj kůň rozumně následoval své druhy a vzal mě s sebou.

Když se zdál střet již neodkladným a jistým, když horalům došlo, že tento boj je nad jejich síly, když byl osud těsně před sfouknutím mého života, tehdy vyjeli. Zpoza skal, z nitra země, z krajiny mých proseb. Arnalovi vojáci, černé a rudé praporce, jeli smrt rozdávat i brát. A v jejich čele … on!
Oni cválali do středu boje, my se uchýlili vlevo od jejich sevřených řad. Vytřeštěnýma očima jsem hypnotizovala Dartasův zelený kabátec, abych se neztratila. Co se tu vlastně přihodilo? Přijeli nám na pomoc? Horalům bouřícím se čas od času proti králi? To nevypadalo příliš logicky. Že oni to věděli! Odbojní vesničané byli jenom volavka! Aspoň tak jsem to viděla já.



Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 22.7.2009 > prima
Body: 5
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 22.7.2009 > Jj, bavilo.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 22.7.2009 > Lamarski> Tak to jsem si oddychla ...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 5 6 (7) 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter