Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 2. kapitola z kolekce Z té noci mezi světy
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 9.7.2009 (18:42:57)
další>

Začala jsem žít přízračným životem. Přestěhovali mne z tmavé špeluňky do pokoje ve věži, žádné mříže, okna do nebe. Být ptákem, byla bych na svobodě coby dup. Dostala jsem oblečení, jedny spodní bílé jednoduché šaty z lehké látky a na ně jsem si měla obléknout šaty vrchní, teplé, těžké a tmavě zelené. Čí asi byly, napadlo mě. Už se majitelce nehodily, nebo zemřela?
Kromě stařeny, kterou jsem již znala, přicházely sem i jiné místní ženy, asi služebné. Přinášely jídlo, odnášely „tu nádobu“ (chudinky), tvářily se, že mě nevidí. Úzké okno do dvora bylo mým spojením se světem. Poslouchala jsem, lapala slova jako spojence, jež mi pomohou k útěku. Rozhovory za dveřmi, věty doléhající ke mně z nádvoří, tichý šepot služebných. Uvědomovala jsem si, že to je má výhoda! Já jim rozumím, oni mně nikoli. Z klevetění strážných jsem si utvářela obrázek o zdejším životě.
Zemi vládli dva bratři, mladší z nich, legitimní syn bývalého vládce, byl králem. Jeho starší bratr, potomek krále, ale nikoli královny, byl hlavním velitelem vojsk, zodpovídal za obranu země. A právně vzato, i on byl poddaným krále. Podle všeho jejich vztahy byly, jemně řečeno, napjaté. Zemi ohrožovaly výbojné nájezdy útočníků ze severu. Jen o „zakázaném“ lese jsem se nedozvěděla nic.

Postupně se měnil vztah služebných ke mně. Od opovržení a nedůvěry přešly ke spikleneckému kamarádství. Jako bychom byly na jedné lodi. Vězení může mít tolik podob …
Jednoho rána jsem byla svědkem slavnostní události. Na nádvoří se konalo slyšení krále. Vojsko se svým velitelem mělo za pár dní odjíždět daleko na sever potlačit jednou provždy nájezdníky. Přirazila jsem stůl ke zdi, vylezla na něj a vyhlížela ven. Hrála zvláštní rytmická hudba, davy různobarevně oblečených lidí se vlnily, kam jsem dohlédla a na malém pódiu … samotný král.  Byl to pohledný světlovlasý mladý muž, aspoň co jsem z něj zahlédla. Ale jeho gesta prozrazovala tvrdost a samolibost. Mohl si to dovolit, byl to král …
V čele své gardy, nebo jak tomu tady říkali, přicházel jeho bratr. Překvapením jsem vydechla. Byl to ten černovlasý mizera, kterému vděčím za všechny problémy.  Nerozuměla jsem slovům, na to jsem byla příliš daleko, ale tím více jsem si všímala jejich pohledů a mimiky. Jako by ve vzduchu visel nějaký spor. Do toho mně nic nebylo, ale hodlala jsem využít jakoukoli možnost, která mne dostane odsud pryč.

Pozdě večer kdosi odemkl dveře mého vězení a vešel. Lekla jsem se. To nebyl krok služebných. Dělala jsem, že spím, ale po očku sledovala králova bratra. Sedl si na zem, zaklonil hlavu, opřel se o zeď, jako by zde byl doma a já byla vzduch.
„Ty mi nerozumíš, to je dobře. Nevím, odkud ses tu v těch směšných šatech vzala, ale teď je to už jedno. V příhraničních oblastech na nás čekají horší věci, než vyplašený zvěd, co nezná náš jazyk. Proč mě neposlouchá? To by ho stálo tolik úsilí jednat se sousedním vládcem? To radši povedeme zbytečnou válku, když ani netušíme, jak je nepřítel silný!“
Ani jsem nedutala. Já mu dám směšné šaty! Mé oblíbené džíny! Ať jsem chtěla nebo ne, dívala jsem se na něj nyní jinýma očima. Přicházel každý večer za tmy, mluvil si sám pro sebe, vztekal se nad rozkazy krále, rázoval po pokoji nebo si kreslil plány boje do mapy rozložené na podlaze. Snad, že v jiném křídle hradu neměl tolik soukromí jako zde. Svým způsobem jsem se styděla, že ho klamu. Věděla jsem, že zneužiju, bude-li třeba, každé jeho slovo, jen abych se mohla vrátit ke starému životu.
 
Šestého dne odjel v čele svého vojska.
Po osmi dnech čekání dorazil ke králi posel, nesl špatné zprávy. Zbytek vojáků, ti zranění, ale přeživší, navrátili se tiše, bez poct, na sklonku dvanáctého dne. Králova bratra jsem mezi nimi neviděla. Hlavou mi blesknul nepochopitelný smutek. To nebylo třeba. Černovlasý se vrátil. Čelit nespokojenosti svého krále. I přes jeho zranění jej jeho bratr nechal přivázat k hadímu stromu na celý den. K večeru jej v bezvědomí odnesli do vězení. A mě, v poutech, odvedli tamtéž! To snad není možný. Z téhle kobky není úniku! Má bývalá komnata mi zpětně připadala jako ráj.
Bylo to jistě myšleno jako trest pro něj. Ošetřovat ho má cizí divná ženská, která se mu bude možná mstít, za to, co jí provedl. Ne, že by mne to nenapadlo. Jenže tváří tvář jeho zraněním to nešlo. Vyčistila jsem a obvázala mu rány. Mockrát jsem ošetřovala různé rány koním, to přece nemůže být tak velký rozdíl. Musela jsem si kvůli tomu utrhnout kus šatů. Dostala jsem jen vodu, chleba a po velkých prosbách, doprovázených šílenými posuňky, nějaký páchnoucí alkohol. Panák byl přesně to, co jsem v tu chvíli nejvíc potřebovala. Ale hlavně jsem ho chtěla použít jako dezinfekci. Čištění sečných ran muže probralo, vykřikl bolestí, vyskočil, jako by na mě chtěl zaútočit, ale vyčerpaně spadl zpátky na zem.
„Pokračuj,“ řekl hlasem zvyklým přikazovat. Když měl všechna zranění ošetřená a upadl do spánku, odebrala jsem se s ovčím rounem daleko do útrob vězení. Přece jen jsem mu nevěřila. Strach byl můj nejvěrnější spojenec.
 
Ráno jsem se šla na toho muže s obavami podívat. Byl sice nyní vězněm, ale stále to byl králův bratr. Co by mě asi tak čekalo, kdyby zemřel? Raději ani nemyslet. Dýchal však pravidelně, a když jsem mu položila ruku na čelo, chtíc zjistit, zda nemá teplotu, vymrštil pravou ruku i s dýkou. Čert ví, jak se k té zbrani dostal. Neřád jeden nevděčná mi hrot nože přitiskl ke krku. Doteď jsem tyhle scény znala jen z filmů …
„To jsi ty,“ řekl a v hlase nebylo po vděku ani památky, „přišla ses mi pomstít? Myslíš, že se odsud sama dostaneš? Nebo ti někdo nabídl mou smrt za tvou svobodu?“ 
V ústech jsem měla vyprahnuto, sklopenýma očima jsem hypnotizovala čepel dýky a bála se pohnout. Žádná hrdinka asi nebudu. Mluvil dál něco zlostným a přezíravým tónem, ale už jsem ho nevnímala. Hlavně, když schoval ten nůž. Jako když do mě střelí, zalezla jsem ve vězeňské místnosti co nejdál od toho šílence.
„Hej, okamžitě mi sem pošlete toho ranhojiče a jídlo!“ bušil vztekle na dveře. Ale bez odezvy.
Několik hodin jsem strávila v depresi a sebelítosti. Proč se to muselo stát zrovna mně? Proč jsem se s Pavlem hádala? Kvůli takové maličkosti. Jestli se odsud dostanu, už nikomu nebudu ubližovat kvůli prkotinám. Jak ráda bych řešila spory s Pavlem, jak ráda bych mu ve všem dala za pravdu … jen být zpátky! V slzách jsem usnula. Vzbudil mne divný pocit, jako by mi něco šeptalo: probuď se, něco se děje!

„To ty jsi mne ošetřila, nikdo jiný tu nebyl, pravda?“ ozvalo se z tmavého kouta kousek ode mě.
Než jsem vymyslela kloudnou odpověď, pokračoval sám.
„Křivdil jsem ti, cizinko. Patří ti mé poděkování. Strážný nechal pod dveřmi večeři, pojď se se mnou najíst,“ nabízel mi ruku, aby mi pomohl vstát, ale to jsem odmítla.
Co blbneš, napomenula jsem se, hrdost stranou, spojenectví s bratrem krále může být jedinou záchranou!
Po jídle jsem ukázala na jeho krví prosakující obvazy a on si poslušně lehl na zem. Cítila jsem takovou bezmoc, stačilo by trocha jodovky, antibiotika a nějaký protizánětlivý lék a byl by fit. Takhle se zde bude zmítat mezi životem a infekcí kdoví jak dlouho. Rána na boku se přes veškerou moji snahu zanítila. Statečně se tvářil, že moje ošetřování vydrží, ale mně se to vůbec nelíbilo. Copak se ten král zbláznil? Nechá svého bratra umřít ve vězení kvůli nějakým sporům či prohrané bitvě?

V noci dostal černovlasý horečku, byl hrozně bledý a mluvil z cesty, nerozuměla jsem ani slovu. Bušila jsem zoufale na dveře cely, křičela ze zamřížovaného okna, ale marně.
Svlékla jsem si vrchní část šatů, namočila je do ledové vody a přikládala je na jeho tělo. Tak mi to dělala máma, když jsem jako malá dostala vysoké teploty. (Teda ne se šatama, ale s prostěradlem.) Nic lepšího mne nenapadlo. Pak jsem vzala ty dvě deky a ovčí rouna a snažila se ho jimi obložit. Nic nepomáhalo.
Byla jsem unavená, vyčerpaná, zoufalá. Smířená s prohrou. V hlavě mi vytanula poslední šílenost. Nahá jsem si zády lehla těsně k jeho hrudníku, jak ležel na pravém boku, a dýchala mu do dlaní. Vzpomněla jsem si, že jsem podobnou scénu viděla kdysi ve filmu.
Upadla jsem do spánku, ani jsem nevěděla jak.




Poznámky k tomuto příspěvku
Lamarski (Občasný) - 10.7.2009 > jedna poznámka na začátek, vytvoř si kolekci a do ní tyhle díly našoupej, pak budou moct i opozdilci "listovat" příběhem a nemusí pracně vyhledávat každou část zvlášť.
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 10.7.2009 > Lamarski> Souhlasím, ale ... já tu nějak nemohu najít cestu, jak se to dělá, prosím, prosím o polopatickou radu! 
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 10.7.2009 > Sakora> Až budeš vkládat třetí díl je tam jedna kolonka s názvem zařadit do kolekce, hned v řádku následuje odkaz zvol kolekci a hned vedle je do nové: a do té kolonky napiš název té své kolekce, tím se vytvoří kolekce, ve které bude zařazen třetí díl. pak si postupně vlezeš do předcházejících dílů, tedy dáš upravit údaje a zobrazí se ti podobná stránka, jako kdy vkládáš, ale tentokrát najedeš na kolonku zařazení do kolekce a tam si v seznamu odklepneš tu svou jedinou (časem jich třeba budeš mít víc:) a dáš uložit a je to.
<reagovat 
Věza (Občasný) - 10.7.2009 > fajn
Body: 4
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 10.7.2009 > jsem velmi na rozpacích, co napsat. Ve většině fantasy je nějaká romance. Přesto od poloviny čtení (a musím pochválit, jak jednoduše a přitom zajímavě jsi popsala tu část kdo se na koho chystá a proč atd.) jsem tušila, co se asi stane a kam směřuje to "ošetřování" hlhr. Určitě to nejde nějak originálněji? To vyhánění zimnice a horečky nahým tělem je v tolika příbězích "harlekýnek"! Je to jistý druh efektu, ale pro koho? Pro starší ženy po třiceti letech manželství či mlaďoučké holčiny? Samozřejmě nechci předjímat další pokračování, ale ten konec je pro mne laciný:( o stylu psaní stále platí, co jsem dodala minule.
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 10.7.2009 > Lamarski> Díky za názor, mám v těch "harlekýnkách" dost mezery, prostě to neznám,  tak ani netuším, že je v tom mém textu tak provařený děj ... co s tím? zkusím něco vymyslet ... na nějaký efekt jsem nemyslela, prostě to tak nějak vyplynulo ze situace. Mám o čem uvažovat.
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 10.7.2009 > Sakora> Myslím, že jsem to viděla i ve filmu, tuším Tygr a drak (Čína). Nech to zatím tak, však než dokončíš příběh, najdeš další možnosti:)
<reagovat 
 Laurent Cellier (Občasný) - 13.7.2009 > Sakora> Proč si to nedáš do celku? knihy?
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 13.7.2009 > Laurent Cellier> ??? do knihy? myslíš do kolekce? Už se o to pokouším ...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 (2) 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter