|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ještě mě má spánek ve své moci, ale už slyším povědomé zvuky dne. Nechce se mi otvírat oči, jako když jsem byla malá a loudila každou minutu, jen abych nemusela vstávat ráno do školy. Bráním se pustit dál přítomnost, v říši snů jsem šťastná, nic mě netíží ani nebolí. Mozek už se roztáčí, ale tělu se nechce. Mám takové tušení, že je celé rozbolavělé a není mu dobře. Potají plíží se mi do hlavy vzpomínky, nejdříve útržky, vůně lesa, nepříjemný pocit samoty, křik v cizí řeči, hrubá tvář kamene, o který jsem zakopla. Za nimi v rychlém sledu cválají strach, bolest a zoufalství. Žiju. Co se mnou ale bylo? Provedli ti hajzlové, co posuňky chlubivě naznačovali? Zachvátila mne na okamžik panika. Kde to jsem? Nejsem snad jejich zajatec? Bože, jen to ne! Prosím, já chci domů!
„Jen lež, klidně, upokoj se,“ chlácholivá slova mě pohladila. Poznala jsem ten hlas. Jsem jistě v bezpečí. Tak on na mě již mluví … Slzy mi vytryskly z očí, přestálé útrapy mě sevřely do kleští, schoulila jsem se a nemohla přestat brečet. „Napij se, jsi silná, dokážeš to.“ Jiný hlas, i ten zněl přátelsky. Konečně jsem otevřela oči, malá místnost plná horalů s přátelskými pohledy. Usmívali se, přinášeli mi jídlo a květiny. Hned mi bylo lépe. Marně jsem však mezi všemi hledala tu tvář … Po nějaké době, kdy jsem přestala být středem pozornosti, dorazil za mnou Dartas. Bylo mi jasné, co přijde. „Jsem vskutku rád, že jsi již v pořádku. Pokud bys však opětovně chtěla odejít tajně …“ Neurčitou výhružku nechal viset ve vzduchu. „Riskovali jsme, když jsme se tě vydali hledat, podruhé své lidi neohrozím.“ „Děkuju. A omlouvám se,“ odpověděla jsem tiše. Ještě, že nechtěl slyšet nějaké vysvětlení toho, co mě to jenom napadlo. Babka, co mě ošetřovala, povídala něco o tom, že s navrátivšími se horaly přibyla před pár dny do tábora i jedna ze strážkyň. Musím s ní mluvit! Nejen proto, že prý jen jí vděčím za to, že se mi nestala větší újma. Hlavně se potřebuji dozvědět, co a jak s mojí bránou a návratem. S očekáváním, ať jakkoli neopodstatněným, jsem stále hleděla ke dveřím. Přátelství by bylo lepší, ale teď bych brala i soucit. Hlavně, když vejde … Přání se mi splnilo až s přicházející tmou. „Jak se cítíš?“ „Dobře, prý už mi skoro nic není. Spala jsem několik dní, říkali, už by bylo na čase vstát.“ „Proč? Proč jsi to udělala? Vydat se sama na tak nebezpečnou pouť bylo bláznovství!“ „Že bych byla blázen? Šla jsem, protože jsem musela,“ odsekla jsem. Právě jemu budu vykládat své důvody! Co chtěl slyšet? Jak jsem zůstala úplně sama? Jak mi bylo jedno, co se se mnou stane? „Slib mi, že takovou hloupost již neprovedeš, prosím.“ „Slíbit? Tobě? Jak ty plníš sliby, že? Já už po tobě nic nechci. A ty nic nechtěj po mně!“ „Ethis, nepřišel jsem se s tebou hádat.“ „Máš pravdu, poptal ses mě na zdraví, už můžeš jít. Oceňuji, že ses přinutil se mnou bavit, ale venku na tebe jistě čeká lepší společnost.“ Jedovatá slova ze mě vypadávala, ani jsem se nemusela moc snažit. Jsem holt protivná od přírody. Vyštvala jsem jej spolehlivě. Ne však na dlouho. Vrátil se za pár minut.
„Mně přece známo jest, kdo zodpovědným je za tvůj spěšný odchod! Kladu si to za vinu, o tom nepochybuj. Mnohokrát přál jsem si vrátit čas a změnit minulost. Ale není to v mé moci!“ Koukala jsem na něj jako na zjevení. Omluva? Neuvěřitelné … Nedostávalo se mi slov. „Tváří v tvář smrti blízkého člověka je lehko změnit to, co důležitým předtím se zdálo.“ „Jsme tedy přátelé?“ Už když jsem tu větu začínala, připadala jsem si jak ve stupidním filmu. „Těžko rozhodnout, jaké vztahy mezi námi dvěma panují, Ethis,“ řekl Mairon zamyšleně, „ ale budu poctěn, budeš-li mne považovat za přítele. Je nyní něco, co by sis přála? Máš žízeň nebo …“ „Je mi zima,“ zašeptala jsem jako by nic. Překlad zněl: nedotkneš-li se mě ihned, tak umřu. Naštěstí pochopil. Tyhle chvíle si musím zapamatovat, blesklo mi rozmarně hlavou, u nás doma se mi zaručeně nepoštěstí, aby mě objímal král nějaké země. Dotýkal se mě zlehka, jak by se bál, že mi ublíží. „Neodpustím si to,“ šeptal. „To je hloupost a pak, já už ti odpustila,“ přesvědčovala jsem ho, „každý jsme jiný a děláme, co můžeme. To bych si musela vyčítat, jak se ti pletu opakovaně do života.“ „No, pravdou jest, že do té doby byl můj život mnohem klidnější …, ale neměnil bych.“ „Doprovodíš mě zpět?“ „To je jisté. Hněv diktoval mi ta slova, kdy oznámil jsem, že ruším svůj slib. Ve skutečnosti bych toho nikdy neučinil.“ „Aby ses ujistil, že jsem opravdu pryč, že?“ škádlila jsem ho. Ale v duchu mi veselo nebylo. Nemám ráda loučení a z tohohle mi bude zvlášť mizerně. Zítřek se ohlásí debatami o bojích a budoucnosti, snad ta čarodějka tuší další osud této země i jejích obyvatel a snad ten bude lepší, než-li současný. Ale teď je ještě noc, slova počkají na svítání, tma přeje blízkosti a lásce, ať od ní čekáme cokoli …
Probudila jsem se druhého dne jako první, za zády znělo mi jak krásná hudba oddechování člověka z nejbližších. Prý to on mě vrátil do života, ujelo stařeně ošetřovatelce, jak to udělal? „Ani se neptej,“ ozvalo se v odpověď. Neuvědomila jsem si, že si sama pro sebe mluvím nahlas. Ta babka měla uši jako rys. „Přísahal vzdát se své pýchy i hrdosti, nabízel i vlastní život, to vše ale nestačilo. Dokonce sám dobrovolně podstoupil znovu ten potupný trest u stromu, aby obměkčil strážkyně. V beznaději vyzkoušel cokoli, co mu kdo poradil nebo co jej napadlo.“ „Jak to tedy dopadlo? Jaký čin zvrátil daný osud?“ vyptávala jsem se netrpělivě. „Říká se, že pronesl čarovná slova.“ „Slova? Jako: abraka – dabra? Nebo nějakou modlitbu?“ „Nikdo neví. Budeš se muset zeptat jeho,“ ušklíbla se žena. No, ten mi to „jistě“ poví.
Smířen s Ethis cítil jsem se vyrovnaný, jako již dlouho ne. Nyní čeká mne ještě rozhovor se strážkyní. „Nehodlám se ve zdejších horách schovávat, očekávám od vašeho společenství pomoc s obranou země. Co říká proroctví?“ „Jsi připraven, králi? Tvůj bratr nebyl ochoten vyslechnout naše rady. Své sebevědomí povýšil nad zjevené poselství, jak se zachováš ty? Země ta potřebuje rozumného vládce!“ „Kdo jsi, abys hodnotila mé odhodlání? Nevěřím v moc proroctví, jen lidské činy posouvají dějiny vpřed! Netřeba mi královské koruny, jsem stále velitelem vojska a rozdrcení našich nepřátel je jediné, na čem mi teď záleží.“ „Zde, v těsné blízkosti severních hranic, shromáždi své vojáky. Přišel ten správný čas.“ „Neznám místní terén, mé zkušenosti velí bojovat bitvy na otevřené planině! Čeho tu mohu dosáhnout?“ „Využij své spojence. Nebo netušíš, koho tím myslím?“ Toho jsem se bál. Přizval jsem Dartase a Tavelona k poradě. Kupodivu nedávali najevo převahu. Já je potřeboval. O mnoho více, než oni mě. Vyslali posly do ostatních částí země. Na bedrech těchto rychlých jezdců ležel nyní osud našeho království. Byl jsem závislý na jejich odvaze, obezřetnosti i štěstí. Kéž je nám nakloněno! Nekonečné dva týdny trvalo, než mí věrní doputovali do náručí hor. Nejistotu a obavy zaháněl jsem výcvikem přicházejících mužů. Nebyl jsem schopen se ani na minutu zastavit, nedočkavý rozhodujícího boje. Horalé mě jakžtakž uznali za velitele, ale nedali mi nic zadarmo. Těžce zkoušeli mou trpělivost, jejich vůdce se tomu jen pobaveně smál. Ženská část tábora hleděla na mne s nevolí, přestal jsem si všímat dívek, ať byly sličné či ochotné k čemukoli. Obnovený slib Ethis, jež týkal se jejího bezpečného návratu domů, vzal pro mne na sebe též podobu slibu věrnosti. Nemohl bych pohlédnout do těch očí, když dlel bych předtím v náruči jiné ženy. Zanedlouho mi nic jiného nezbyde, však nyní tak neučiním. „Prozraď mi ta slova, která mě uzdravila?“ trápila mne. Odolal jsem. Jednou jí povím pravdu, ne však dříve, než stát společně budeme u brány k jejímu světu.
|
|
|