|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ráno mne konejšivě probudilo slunečními paprsky. Po zmatku a bolesti minulého večera zůstala mi v ústech pachuť vlastního selhání. Černé myšlenky však ustoupily do pozadí, když jsem se rozhlédla po komnatě, ve které jsem dlela. Vyřezávaná dřevěná postel, na zdi zlatem zdobené meče, u okna rozlehlý stůl a jednoduchá dřevěná židle. Takže, v čí posteli to vlastně spím???
Co jsem se domnívala, že se stane? Že až mě spatří, vzplane ke mně láskou, jež překoná věky?
Jsem já normální? To těžko …
Mají zde proroctví, čarodějnice a kouzly oplývající zeleň, jedna zázrakem vyléčená horalka je přece nemůže rozházet! Bože dej, ať se ke mně Mairon zachová čestně, ať mne nenutí prozrazovat žádné informace o Dartasovi a ostatních! Ať mě zatratí, vyžene, zapomene, všechno lepší, než někomu ublížit.
Když se náhle otevřely dveře, byla jsem připravena na cokoli. Ale k mému ulehčení vstoupil ten stařičký soudce, jehož zjev budil ve mně již předtím důvěru. Hodnou chvíli na mne jen hleděl, jako by mi chtěl vyčíst myšlenky z hlavy a až pak promluvil.
„Povíš mi, kdo jsi, Ethis? Oba víme, že nepatříš k lidem z hor. Nenarodila ses ani v našem světě, mám pravdu?“
Z opatrnosti jsem jen kývla. Za jeho dobrotivým výrazem pohádkového dědečka se skrýval mozek muže s mnohaletými zkušenostmi. A kdoví, žijí tu čarodějnice, tady nebude radno komukoli věřit.
„Možná netušíš, že nejsi první, kdo prošel branou na druhou stranu. Nebýval to však šťastný osud. Zvědavost ani touha po majetku či moci nepřinesla žádnému z těch lidí nic dobrého. Nenašli svůj klid ani v jednom ze světů, ať byla jejich původní přání jakákoli!“ zvýšil stařec hlas a pokračoval, „Mairon, ty víš, o kom je řeč, mně jedinému prozradil okolnosti vašeho shledání. Jsem si však jist, že ne všechno ...“ Odmlčel se.
Co asi neprozradil, že? Ještě to! Já to tak budu někomu vykládat!
„Tebe jedinou vpustila brána dvakrát. To je velmi neobvyklé. Není div, že strážkyně proroctví jsou zmatené a my ostatní vyplašení. Svým činem, jakkoli nepatrným, změnila jsi chod našeho světa.“
„To je mi líto,“ zašeptala jsem nevesele, „na to jsem nepomyslela …“
„Stalo se. Věřím, že rovnováha bude opět nastolena. Otázka, jež mě trápí je: Proč? V čem byl tvůj záměr jiný, v čem jsi odlišná od těch dalších poutníků, je jen náhoda tvé setkání s královým bratrem či s horaly?“
Nevypadal, že čeká, že mu situaci osvětlím. Tím líp.
„Co ode mne chcete?“ hlesla jsem, tušíc, že on má slova pochopí správně.
„Aby ses rozhodla!“
Neměla jsem odvahu zeptat se, jak to myslí. Neměla jsem odvahu ptát se sama sebe, co tu vlastně chci. K čemu to bylo, vrátit se sem? Kromě zmatku. K ničemu. Samá negativa. Čím se odlišuji od jiných poutníků? Že jsem víc pitomá? Že můj důvod byl tak praštěný, že rozhodil i tu jejich zatracenou rovnováhu? Má pravdu, musím se rozhodnout. To znamená: musím se vrátit, odkud jsem přišla. To je jisté.
„Můj důvod nebyl výjimečný, ani já nejsem. A nejlepší pro všechny bude, když odejdu, to je jasný.“
„Za dne toto možné nebude, je nutno vyčkati do tmy,“ pokýval bělovlasý rádce hlavou, „zde vyčkej, zde budeš v bezpečí.“ A s tím mne opustil.
V zápětí jsem zaslechla tlumený rozhovor na chodbě. On, Mairon, stál celou tu dobu za dveřmi a naslouchal tajně? A já husa toužila po jediném, po posledním rozhovoru s ním. Nikdy už!
Když vešel a posadil se za stůl, byla jsem již klidná a „rozumná“.
„Kde se můžu schovat do večera, abych tady nepřekážela?“ procedila jsem skrze zuby. Moc „rozumně“ to pravda neznělo …
„Prý mě necháte odejít? Rovnou říkám, že neprozradím nic, coby ohrozilo ty nešťastné lidi z hor! Já … omlouvám se za starosti, které jsem způsobila, už se to nestane.“ Vysypala jsem, co jsem měla na srdci a otočila se k oknu. Docházela mi slova i nápady. Zato obav jsem měla dost.
Mairon se beze slova zvedl, zamířil ke dveřím do další komnaty a otevřel je. A za nimi … Ach, bože! Obrovský dřevěný lavor, ze kterého se kouřilo! Teplá voda! Co bych za ni dala? Raději nezkoumat … Pokynul mi na cestu, v ten okamžik bych mu odpustila cokoli!
Ponechal mě samotnou a přivřel dveře mezi pokoji. Skrze tu malou škvíru vedli jsme podivný rozhovor. Já ve vaně, on za zdí.
„Lhali mi, že jsi ve zdech vězeňských zemřela.“
„Byla jsem nešťastná, zklamaná, že jsi mi nepomohl,“ svěřovala jsem se.
„Proto ten návrat? Pomsta? Výčitky?“
Neodpověděla jsem.
„A možná je to mojí vinou,“ ozvalo se od vedle, „kolikrát zjevila ses mi za nocí, kolikrát měl jsem pošetilé přání znovu tě spatřit.“
Vážně? Skutečně řekl ta slova, nebo je to jen výplod mé fantazie?
„Ten les se mi nezdál vůbec prokletý, naopak, kdykoli jsem se cítila nešťastná nebo utrápená starostmi, vždycky jsem tam našla klid.“
„Já vím …“
No, je tu snad něco, co bych měla vědět? Ví … co?
„Původ brány ani její účinky nejsou mi známy a ani mě zhola nezajímají, avšak vídával jsem tě, jako přízrak, stál-li jsem nedaleko buku. Sedávalas u paty kmene, promlouvala, …“
(No nazdar! On mě viděl? To jde? Pozoroval mne, jak tam brečím, nadávám, spím, chovám se jak praštěná? Ach bože …)
„Z té dáli jsem tvá slova však neslyšel.“
(Aspoň, že tak.)
„Já … vrátila jsem se, protože jsem chtěla utéct před …“
„Hrozí ti snad tam u vás nějaké nebezpečí?“ přerušil mne. Á, úvaha rytíře …
„Ne, to ne.“ Jak mu tohle vysvětlím?
„Byl to hloupý důvod, problémy, ať jakkoli těžký, se nedají řešit útěkem.“
Bylo to jako bych mluvila sama se sebou. Mairon mě nekritizoval, nic nenamítal, ani mi nevnucoval nějaká řešení.
„Mým způsobem obvykle bývá spíše útok, ale ani tato možnost není tou nejlepší.“ Znělo to lehce, jako by se usmál.
V té horké lázni jsem si připadala jako v ráji, voda mě hřála, voněla, ukolébala by mě ke spánku, kdybych se tomu poddala. K tomu ten milý, ačkoli téměř neskutečný, rozhovor. Nakonec se mi nebude odsud chtít …
„Povíš mi, po pravdě, proč jsi spojila své cesty s rebely z hor?“ otázal se tiše, bez zloby.
„Pronesl jsi tu větu, jak by to byl můj osud, ale oni mně jen pomohli, přijali mezi sebe, důvěřovali mi a já jim. Neznám je dlouho, vím, ale i tak jsou pro mne důležití. Nemohu jim ublížit!“ Zatrnulo mi, doufala jsem, že se k této otázce již nevrátí.
„Chybělo málo a zemřela jsi mojí rukou … jsem vděčen tomu, kdo ti zdraví vrátil.“
(Jenže já se obávám něco prozradit! Jak úspěšně by se ta babka čarovná bránila přesile vojáků? Svými kouzly? A bude to stačit?)
„Víra tvá k mé osobě není příliš značná …“ pravil zasmušile.
„Věřila bych vše, slova i myšlenky tomu muži tenkrát ve vězení. Avšak bratru krále, veliteli vojsk? To nejde!“
Volila jsem svou řeč tak upřímně, jak jsem byla schopna, nicméně tušila jsem, že jej nepotěšila.
„Nejsi obeznámena s našimi zákony a pravidly. Chápu, že snad bráníš horaly z nějaké vděčnosti. Plést se do zdejších konfliktů však není příliš rozumné.“
„To nemám v úmyslu, ani to již nestihnu,“ povzdechla jsem si.
„Jak se podařila vlastně vysvětlit má přítomnost zde? Není jistě běžný vyslýchat pomahače rebelů v soukromých komnatách králova bratra. Natož chystat mu horkou koupel,“ pokoušela jsem svoje štěstí a sdílnost toho muže za zdí. Má rozverná nálada pramenila z té voňavé vodní pohody. Možná jsem byla jen opilá zvláštností té chvíle.
„Ethis, cizinko,“ povzdechl si nahlas, „nejvíce v bezpečí cítil jsem se s tebou ve vězení …“
Nevděčník jeden!
|
|
|
