Otevřu dveře,
vidím noru!
Bohužel ne tu od Ibsena,
jen smutný opuštěný pelech,
neútulný a skličující
ve všech směrech,
ode zdi ke zdi, shora dolu,
v němž se vytrácím
do ztracena.
Knihovna plná knih a věcí,
každá z nich pamatuje přeci,
jak jsem ji našel.
Když mě znají,
proč najednou nic neříkají,
v pokoji, kde je cítit pláč,
až se mu každý, snad i vysavač,
oklikou vyhýbá?!
Vejde tam,
jen kdo vstoupit musí,
tedy já.
A střípek naděje
se v rohu cely krčí:
telefon na tebe…
…jenže ten mlčí, mlčí, mlčí…
|