Tato Puškinova poema rozcupovává na kousky náboženské dogma o neposkvrněném početí Panny Marie!!
Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,
NEČTĚTE TO!!!
Na lítý boj, který ji tolik děsil,
bez dechu krasavice hleděla,
v tom přívětivý pohled anděla
zasáhl ji v své netušené síle
a oheň lásky vzplál u svého cíle,
duše se něhou v těle zachvěla…
Ach, jak se dívka krásou zaskvěla!
Posel se rděl a city svého p ána
teď slovem božím dívce tlumočil:
Ó, raduj se, ty, nevinností zvána,
buď láska s tebou, ty z žen nejsladší.
Stokrát buď blažen plod tvůj posvěcený,
on nepropadne peklu, spasí svět…
Však smím-li za sebe říct ’, budu otevřený,
stokrát lze jeho otci záv idět!”
Tak na kolenou před ní klečí okouzlený,
jen mimochodem za ruku ji vzal,
ona zrak klopí, ve své kráse milá,
až Gabriel jí políbení dal.
Studem je němá, jen se zapýřila,
v tom ňader dotknouti se osmělil,
“Ach, ne!” Marie sotva zašeptala
však další dotek slova utlumil
a v laskání se něžném protest skryl.
Co teď však s tím? Co se žárlivým bohem?
Jen nebojte se, krasavice mé,
vy ženy s láskou jste tak důvěrné
a víte dobře, kterak se ženichem,
jen aby nevytušil vůbec nic,
a znalci svým pohledem pronikavým,
ať neodhalí utajený hřích
do hávu nevinnosti zahalený.
Vnímavá dcera bere si lekci
pokorné nevinnosti s matkou pilně
a hraný strach pak zcela neomylně
předvádí v té osudové noci.
Ráno pak lehce poblednělá vstává,
trochu se motá, trochu tajemná,
m už nadšen je, matka dí: Bohu sláva!
A v úkrytu se přítel usmívá.
|