Tato Puškinova poema rozcupovává na kousky náboženské dogma o neposkvrněném početí Panny Marie!!
Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,
NEČTĚTE TO!!!
Ty krasavic e, co jich země nosí,
oheň tvým očím musí závidět.
Marie skromná, vždyť ty zrozena jsi,
abys svou krásou ohromila svět
a lehkým srdcím Adamových dětí
máš vládnout, úsměvem je oblažit,
pro pár tvých slov, ať rozum oni ztratí,
tvou vůlí je, je chtít, či zatratit…
To je tvůj úděl – stejně Eva mladá,
skromná, moudrá, milá, v nudném ráji
bez lásky smutně rozkvétala.
Dívka a muž – tak opuštěně sami,
na břehu průzračných řek ráje sní,
a v nevinnosti, v samotě tam dlí.
Dny v ráji byly nudně jedno tvárné,
nijaký vjem a rozptýlení žádné,
které by lásku probouzelo v nich.
Jen za ruku se vodí, jedí, pijí,
zívají ve dne, v noci nezažijí
lásky hry slastné, ani lidský smích.
Už chápeš? Bůh židů ve své ponurosti,
nespravedlivý a pln žárlivosti,
když Adamovu družku vyvolil,
jen pro sebe ji střežil ze všech sil.
Ó, jaká čest a jaké štěstí klamné!
Na nebi, jako ve vyhnanství kárném,
u jeho nohou na modlitbách trávit
svůj čas a v úžasu jej chválit,
už nezavadit okem o jiného
a s archandělem nesmět ztratit slovo.
Stvořitel tento osud připravil
té, kterou svojí družkou vyvolil.
Co potom? Vždyť za strádání jen s nudou,
chraplaví kněží slávu pět jí budou,
svíčky a stařen hloupé modlení,
čmoud kadidel a obraz z oltáře,
co nešikovný mazal namaže,
toť osud vskutku na závidění!
Zželelo se mi té líbezné Evy,
i chtěl jsem, stvořiteli navzdory,
zrušit lenivou ospalost, v níž dleli.
Jen nemnozí tu pravdu zvěděli.
Dvě jablka, tajemství skrývající,
(šťastný to symbol, lásku slibující),
jí odhalily touhu nejasnou,
p řání tajemné v ní vzklíčilo,
když uvědomila si krásu svou,
cit něžný vzkvet ’ a srdce zabilo
před manželovou mladou nahotou.
Já jsem byl svědkem! Lásky – mojí vědy –
zrození překrásné jsem uviděl.
V lese se ukryl párek mladých těl…
Oči a dlaně vyšly na výzvědy…
Tam, mezi stehny mladé ženy své
nesmělou péčí téměř oněměl
Adam, když hledal u vytržení,
a nepoznaným ohněm spalován,
on vzýval pramen uspokojení,
s hořící duší byl v něm stravován.
A zcela bez strachu z božího hněvu,
rozpustit vlasy zřím plano ucí Evu,
jen lehce, lehce ret se zachvívá,
laskání sladké Adamovi vrací,
když v slzách lásky vědomí už ztrácí,
ve stínu palem – země ukrývá
milenců lože květem čisté krásy.
Blažený den manželských radostí!
Muž ženu laskal dnem do samé noci,
i v jejích tmách pak nezamhouřil oči,
jak blaženě čas plynul ve štěstí!
Vidíš: bůh jim potěšení zakázal,
moje žáky navždy z ráje vykázal.
Tak domov svůj museli opustit,
kde bez starostí dlouho spolu žili,
kde po celé dny v nevinnosti snili,
kde lenivý je tiše h ýčkal klid.
Však já jim zjevil taje sladkých vášní
a všechna práva mládí veselá,
vír citů, vzrušení a slzy štěstí,
a polibky, a slova milostná.
Uznej, zda snad slout zrádcem zasloužím?
Že prý Adam nemá mne mít v lásce?
Pochybuji. Však jediné vím jistě,
že s Evou spojeni jsme přátelstvím.
|