Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,

NEČTĚTE TO!!!

  Ty, otče hříchu, Marii jsi svedl,

i před ní jsi se zrádně provinil,

tu zkázu s radostí jsi učinil

a škodolibý cit tě k cíli vedl,

když boží nevěstu jsi znesvětil,

nevinnost drze touze zasvětil.

Pyšni se svojí slávou proklínanou!

Jdi lovit dál…čas už se nachýlil!

Svit pohasl a soumrak přiblížil.

Je ticho. Však nad dívkou unavenou,

zářící, s šumem křídel na ramenou,

se posel lásky z nebes objevil.

 

  Tím náhle překvapená krasavice

před Gabrielem zakrývá si líce…

Tu rozhořčeně se mu postavil

běs. Povídá: “Ty, pyšnící se štěstím,

kdo tě sem zval? Proč z nebeských krajů,

z rajské výše, vypravil ses dolů?

Zabránit chceš snad, i za cenu pěstí,

stiskům, jež něžně zbavují bolu?

Na dotaz ten, směs drzosti a žertu,

dí Gabriel se žárlivostí na rtu:

“Ty vrahu nebeského pelu,

vyhnanče zlý, zlosyne nestydatý,

 

  zhanobil jsi květ Marie, tak svatý,

a troufáš si tu otázky mi klást!

Ty svůdče beznadějný, ať ti vidím paty,

sic donutím tě přede mnou se třást!”

“Zmlkni, mne nikdo nedonutí bát se

vás, podřízených nebeského vládce,

který je směšných pochlebníků král!”

Řek’ prokletý a temnou zlobou vzplál,

mračí se, rty si kouše vzteklý běs,

a soku mezi zuby vráží pěst.

A už se rvou a Gabriel se kácí,

kolenem levým na zem poklesá,

však ihned vstává, vztek mu sílu vrací,

tou ranou nečekanou běs se zapotácí

a obejmou se…Dobrá nebesa!,

už bledost nepříčetná ďábla halí,

což není zrovna běžné u běsa,

se sokem spleten, po zemi se válí,

hruď na hruď, propletenec těl,

všemožné chvaty, ne jen povolené,

chytrost i síla, zlost a vztek je žene,

jenom ať padne hnusný nepřítel.

 

  Není to tak? Pamatujete jistě

ta naše dětská pole válečná,

kdy místo školy zvolili jsme hříště.

Slast z bitev byla stejně báječná.

Řeč zapomněli, únava je tíží,

sil nezbývá a chvíle konečná

se k pánu pekel mocnému už blíží.

I řekl si, že teď s tím zatočí,

teď toho svatouška už sejmu,

ve snaze boj ten rázem ukončit

serval mu jeho nazdobenou helmu

a rve mu jemnou hřívu zlatavou,

ze zadu tlačí bez milosti k zemi

to čelo čel. Marie před sebou

zří celou jeho krásu v uchvácení,

hned strachem o něj celá se chvěje

a peklo už, už dopředu se směje.

Gabriel zrádný ale netápal

a pevně stiskl ten bod osudový,

(jenž přebytečný bývá v každém boji),

to, čím svůj hřích už ďábel napáchal,

ten hned k své porážce se přiznával

a v temné peklo sotva cestu trefil.