|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Tato Puškinova poema rozcupovává na kousky náboženské dogma o neposkvrněném početí Panny Marie!!
Prosím proto každého, kdo dosud nevěděl, že Puškin byl bezvěrec a nemrava, a koho by se naprosté znesvěcení tohoto tématu mohlo jakkoli dotknout,
NEČTĚTE TO!!!
Domluvil. Marii, v tichém snění,
upoutalo zrádné vyprávění.
“Nu což?” - řekla si, - “Snad má ďábel pravdu,
říká se, že poctami, ni slávou,
ani za zlato štěstí nezískáš,
říká se, že prý lásku třeba znát…
Lásku! Co je to, proč, jak asi chutná?”
A zatím ženská zvědavost slovutná
zkoumá, co satan řekl potají:
ty divné činy, zvláštní poznání,
ta smělá slova, jevy nevšední…
(Vždyť novoty i nás vždy lákají.)
Tak postupně, co nejasné se zdálo,
ďábelská slova objasnila jí,
a hada náhle - jak by nebývalo
a jí se zcela nový obraz sní:
zjevení krásy, mládí před ní stálo,
u jejích nohou beze slova klečí
a jeho pohled, v záři nevšední,
o něco prosí, výmluvností hoří,
když jednou rukou růží se jí dvoří,
zatím co druhá, prosté plátno mne
a pod ně hebce, pozvol na se vkrádá,
a nenápadně lehký prst pokládá
na tajná místa… Marie se vzdává,
vše je jí nové, krásné, záhadné.
Na lících zatím ruměnec jí plane,
jakoby nikdy nepoznala stud –
a temný žár a vzdechy nedočkavé
Marii mladé pozdvihují hruď.
Mlčí a náhle dech jí sotva stačí,
vydechla Ach!, a rukou skryla oči,
svou hlavu k svůdníkovi sklonila
a do trávy se odporoučela.
Ó příteli!, komu jsem zasvětil
mé první sny a naděje i přání,
ty, krasavice, jíž jsem milý byl,
zda odpustíš mi moje vzpomínání,
ty hříchy mládí, téměř bez viny,
večery uprostřed tvé rodiny,
před tvojí matkou, přísně hlídanou,
já mučil jsem tě tajnou obavou
a zažehl tvé krásy plamínek?
A naučil jsem ruku v roztoužení
přelstít tu dlouhou dobu odloučení
krácením těch tichých hodinek,
jež v bezesnou se touhu mění.
Pel tvého mládí dávno odlétl
a úsměv opustil tvá ústa hravá,
i květ tvé krásy jistě odkvetl…
Odpustíš mi to, moje drahá?
|
|
|