Prý žádná láska není ta pravá….
Proto se někdy stává,
že večer zhasne v pronajatém pokoji,
stůl se k hostině vystrojí
a noční stolek nastaví dvě sklenky.
Dvě rozechvělé navštívenky
předsíní projdou jak po volném laně
nesměle, přesto odhodlaně,
pak touha úzkosti přibouchne před nos dveře,
zaklapne od koupelny veřej,
houbička pěnou zavoní
a sprcha spláchne zbytky studu,
strachu a myšlenek na ostudu,
plamínek svíčky vrhá stíny
na ručníky,
pak na peřiny,
kde hudba z předehry v a-mollu
vykouzlí dlouhou temnou štolu,
která je vede, unáší.
V leže ti dva kráčí spolu
do tajemného zakázaného dolu.
Čas vystartuje, až se za ním zapráší,
jak klisna bez otěží uhání.
A jak se chodba naklání,
i oni zrychlují,
běží, pádí, rychleji, ještě více
jejich čarovná úpadnice
se mění
v komín do propasti
plné slasti….
...maně se svírají prstů kleště,
…ach ano,
ještě ještě ještě…
padají dolů,
spolu spolu spolu
….až náhle ticho.…
….dopadli na vrchol…
hladina ještě plná kol,
šplouchá a vlní se
a vlny kouzelnice
je zvolna vracejí
zpět do ložnice.
Zavřeli oči, leží na zádech
dotýkají se dlaněmi
a popadají dech.
Pak ráno, těsně před odjezdem
zpět k manželovi, k ženě,
se loučí tiše, něžně, zarmouceně.
Než jejich auta projedou
propůjčeným vjezdem
od zahrady,
pošeptá on jí nebo ona jemu
hlasem, z nějž slyšet únavu
i znovu trochu trému:
“Děkuji. Měj se fajn.
A brzy nashle!…”
“Zase tady…?!”
|