V krémově bílých šatech až po kotníky, s nakroucenými vlasy a hromadou stříbrných stínu stála v poledním stínu Kassandra. Docházely jí slova a podivná hořkost s ní cukala a nabádala odchodu, lovkyně byla rychlejší.

 „ Kassandřička…“ Splácla Juditha ruce, pyšně pohodila uschlou hřívou a otočila se zpět k zrcadlu, které házelo nepříjemná prasátka do dveří. „ Judith…“ jako pes sklopila krk… Opak té nakopnuté nádhery. Jen tiše v náporu dveří sledovala, jak si Judith přeměřuje obočí u svého stolku v komnatě.

 „No, tak pojď dál…Vypadáš, jako Lenost.“ Sledovala jí v odrazu.  A ty, jako ošklivá kočka Sfinx…

 „Sedni si…“ Poplácala podušku její stoličky. Až teprve teď si královna pořádně prohlédla její šaty. Byly krásné. Háčkované, takové jaké se nosí v Burshidionu. „Ty máš od něho…“ Prskla a dál jen pohled do krajiny zasněžené pískem a září bílého grapefruitu, jenž voní spáleností a héliem.

 „ Přišla jsem se omluvit, Juditho.“ Nechápavě se zamračila.

 „ Omluvit? Nebuď směšná…“

„Vantit říkal, že si schválila Istarii, takže už nic nebrání, abych byla jenom s tebou. Všechno tím zničím. Zabiju lásku, mojí možnou rodinu… A pro co? Abych byla služka rozmazlené královny. Obě Juditho víme, že tohle nebude dlouho trvat. Nebudu se dlouho trápit, jako ty. Nebudu utíkat, nejsem slabošský egoista, radši to ukončím ještě s nějakou hrdostí, než prosit, aby mě zabili… Nejhorší, že je to čímdál blíž a já vím jediný. Že si ho vezme nějaký divoch na netvorovi a všichni zapomenou, jaký to byl dobrý člověk.“ Rozbrečela se. Judithě se, tak nepříjemně stáhlo hrdlo. Byly jediné, které věděly, že to tak dopadne a to se měly ještě nesnášet? Sledovat jen ten proces, jak s každým slovem se v ní roubuje víc a víc vody.

 „ Tohle je naše válka…“ pohladila jí jemně po ruce. Kassandra zvláštně plakala. Škytala, jako malé srdíčko.

 „ Kterou si ty započala.“ Podrážděné oční nervy jí hltaly.

 „ Ty víš, v jaké jsem situaci…“ Kassandra přikývla: „ Obě toho víme tolik. Jsme dvě, a přesto tomu nezabráníme. Oba je ztratíme… Nikdy mě nic tak moc Juditho nebolelo. Ani odjezd z Jersudálému.“ Otírala kapičky kolem očí. Tak jí do uší bubnoval ten dopis, tak jí to chtěla říct, ale pokud chtěla ještě žít, musela mlčet. Mlčely, jen chvilková chrochtání Kassandry.„ Leodos mě včera zmlátil.“ Zastřeně poznamenala.

 „ Leodos?“ vyhrkly jí další úmoří. Juditha pouze smutně přikývla. „ Pro bohy, co se to, se Sramem děje?“ tahal si prameny kolem uší, co jí padaly do tváře.

 „ Se Sramem nic, to jen my jsme stále šílenější…“ Sledovala ranku přes ret, bude tam ještě dlouho… Ať zaroste nebo né.

 „ Šílenější? Pochcípáme kvůli jednomu pitomému snu!“ Práskla pěstí do stolu až se Juditho zrcátko překlopilo a cinklo o kovový kraj stolku.

 „ Miluješ ho?“ odhrnula jí z čela hromadu zběsilých pramínků, které nechtěly poslouchat. Její vlasy voněly po kadidlu a potu.

 „ Né, tak jako on mě.“

 Vantitův pokoj ležel ve staré části chrámového zikkuratu. Kassandra tam byla poslední dobou neustále, až moc si jí přivlastnil za, tak krátkou dobu. Juditha nebyla jediná, kdo kolem toho prskal. Vysloužil si nepochopení armády a přátel, Kassandra další trn v patě Perferpolis. Ať tady žila dlouho, byla krásná a chytrá, vysloužila si jiný titul. Přeci byla ta figurka, kterou si přitáhla Juditha sem. Poslední dobu to bylo horší a horší. Královna a Perferpolis… Museli se navzájem přehlížet. Až po dlouhé době Juditha pochopila, že to není jenom kvůli jejímu chování, ale hlavně kvůli její krvi.

 Byl to pravý pokoj vojáka. Prostorný a strohý, tvrdě otesaný kámen a po zdech úlovky z dalekých krajů, co kde nabral. Rozštípaný nábytek, špinavé polštáře, zbytky pečení, vůně růží a koňské kůže a papírový lustr. Sem tam nějaká ta soška, bubínek, afrodisiakum či kulomet. Vždy ho překvapila, jak do jeho světa nepatří. Polekala ho.„ Co tady děláš?“ Odvrátil hlavu zpět na postel.

 „Co tady děláš, ty?“ Zašklebila se na třpytící se ostré zlato v jeho peřinách. Dovřela dveře a proplula teplým naoranžovělým vakuem. Dlouho u královny zůstala, dokud se doopravdy uklidnila. Namalovala si dlouhé kočičí linky a zarudlé tváře nablýskala křemíkem. Juditha věděla, že nikdy nebude vypadat, jako ona. Tak skvostně, čistě, mile. Byla přeci z pekelných planet.

 „ Kochám se.“ Rozprostřel u svých nohou průsvitný černý šál s granátovými kvítky.

„Ale to je královny,“ čím blíž, tím lépe poznávala vykládané dýky. Jersudalémská práce jejích pradědů.

Přisedla si vedle něj. Hned dostal pecku do zad od záře, která jí proudila malým okýnkem rovnou na lopatky. „Kde si to vzal?“

„Dal mi to náš milostivý Leodos, prý ať to někde ukryju. V jeho věcech by to našla.“ Užasle oba nad třpytivou souhru utrpení. Nejčistější kov, acháty, hematity, ametysty, uhlíky, iphony a zalití mořští koníčci. Jedna zahnutá, krátká, střední, nekonečná, ultra lehká a jedna s plazmovou rozbuškou.

 „Ale proč ukrývat?“ Urvala se od podkladu masochistů.

„Aby neudělala nějakou kravinu, potom…“ Přešel do tichého bublání, kterému už nerozuměla.

„Po čem?“ Vyštěkla. Zpražil jí pohledem: „ Pandie přistoupila…“Vlasy dostaly v záchvatu hvězdy rezavou špinavou barvu. Projel jí nátlak bolesti, čekala to, přesto jí oči zkapalněly… Zvládla to rozmrkat. „ To je přeci skvělé,“ křečovitě se usmála, nechtěla udělat stejnou chybu, jako královna. Viděla moc tich následků.

 „Jistě, že je. Ale královna se to nesmí dozvědět… Doufám, že ti to je dostatečně jasné. Leodos už je z toho teď v koncích, jak jí to má říct.“

„Stejně to nechápu…“ Ukázala krátkých prstíkem na šátek, v kterém se topily ostří. Ucítila tu bolestivou přetvářku v sobě a najednou jí hlavou prošla ona. Chovat se stejně, jako Juditha? Ne.

 „Je to magor, ta je schopná čehokoliv. Nesmíme samozřejmě zapomenout na to, že královna… Až moc si to o sobě uvědomuje, aby se prorazila nějakým zašlým kordem.“

„Vantite mně se to moc nelíbí… Je to přeci Jurdanské dědictví…“ Odlesky hvězdiček na stěnách. Světlo dokázalo s kovy perfektně čarovat.

„Děláš, jako by si jí neznala.“ Vzal si s rubíny a pečlivě je počítal, bylo to těžké v závějích toho množství.

„Tohle by neudělala,“ zakroutila hlavou.

„Viděla si jí teď? Takhle šíleně ještě nevypadala a Leodos dělá, jako by nic. Ještě jí tahá na trůn. Příšerný.“ Opovrženě hodil dýku na hromadu a na vrchu udělal obrovský uzel. Hned se začaly párat ven.

„Ano, ale ono to pro ni není lehké…“ Povzdechla si.  Asi, tak jako pro mě.

„Jestli se jí budeš zastávat, tak tě odsaď vyhodím.“ Kassandra polapená mezi hněvem, bolestí a lží. Nejhorší, že to všechno způsobila ona! A stejně vybrala jí, zalhat Vantitovi. Zasvěcení nebude, nic nebude, jedině tak smrt v Istarii. Obřad po dobití… Nevezme si mrtvolu.