Pekelné nebe, kousky ametystů, obrovský hněv a inteligence přemohla harém. Leodos-hrdina zrozený z korinské princezny, z její hromady modřin, zranění a následků po divokých úderech a žoku Obžerství a Chtíče. Po příchodu Pýchy ani netušil, kterého z nich víc nesnáší… Král-mrtev, královna-mrtvá,Perferie svěřena do rukou neskutečně hodného mladíka a jeho malé úkladné zámince, co si do vlasů vplétá paví pera. Říše v jejich rukou…oslava nových dnů, Perferie, kralovaní, bohatství a rozmachu….Perferie započala Juditino šílenství.

 Do dveří vstoupil mladý vysoký černoch z dalekých jižních zemí a překrásné zvíře na zlatém řetězu.

 „ Vítej Hortesi!“ Usmála se z těžká Juditha. „Tady je moje Číča,“ klekla si v těžkých šatech k šelmě. Natáhla ručku, ale on se po ní naráz ohnal, stačila zareagovat. Hortes rychle přitáhl řetěz a kočka vycenila zuby.

 „ Asi jí také nerozumí,“ byla odhodlaná udělat to znovu. Gepardí instinkty, sebrala vějíř s červenými květy a větvičkami třešní a praštila zvíře třikrát přes čumák. To neochotně kviklo při kombinaci s Hortesových škrcením. Už to neudělala. Předal královně otěže, nabídl rámě vrávorající Kassandře v bělostných šatech, když Juditha před nimi vykračovalo chodbami s tichými poslušnými tlapkami. Dokázalo pochopit, proč zrovna toto zvíře dální předci Leodose vybrali, bylo dokonalé. Perfektní dynamické tvary těla, ušlechtilá kůže ať přírodní, neonová či fialková, gepardí pláč, antilopí maso a jeho hříšné jiskry v očích…jeden z nejskvostnějších doplňků, který mohla táhnout sebou.

 Bála se, nervózní, jazyk se jí lepil k patru, cítila chlad rukou, který se nepříjemně zvyšoval, netušila na, co myslet dříve. Přesto mocná v rudých komnatách. Zářivé žluté šaty s hedvábnými květy a perlami, řemínky sandálek, vysoký vytupírovaný drdol a v něm zaseknutá hrouda zlata…těžkla jí z toho hlava…i když loni, tam měla včesané akvárko s bojovnicí pestrou…Leodos byl dost na nervy…

Fanfáry se hromově rozlily, lid začal hlasitě hvízdat, řvát, bláznit a tleskat. Stačil krok. Ohromující atmosféra poledního svitu jí na chvíli oslepila, ale jak se mysl vzpamatovala, už podávala ruku ke klanícímu se vezírovi. Až moc poslední dobou tahal ultramarínové roucho. Odvedl jí na to nejvyšší místo, bylo čímdál těžší nespadnout na roztřesená kolena. Země se pod nimi otřásla, jak lid šílel, čím víc se blížili ke kraji balkonu, jen s kočkou to ani nehnula, byla stejně sebejistá. Perferpolis a miliarda myšlenek, co se teď bouřlivě ozývaly.

 Vezír několikrát udeřil žezlem do zaprášené podlahy výstupního balkónu. Trubky a dlouhé fanfáry pohasly i lid pomalu zašuměl do ticha.

 „ Dovolte, abych k nám předvedl naší jedinou královnu Judithu,“zaprskal do dálky. Další vlna reakce. Nic, již nic v té zalité zarudlé tváři nepřečetla, pouze se uklonil, pousmál a nechal jí v tom osudu. A znovu jí ten nával podlamoval kolena, zatáhla za geparda. Poslušně se posadil ani, když pustila řetěz, zůstal v klidu. Tak neuvěřitelně moc se v něm vzhlížela…bylo to těžké a ona až moc hrotila váhu toho celého. Naposledy přes zlaté stíny, které tekly horkem, pohledem projela tu barevnou mozaiku lidu.

 „ Vítej Perferpolis, vítej Perferie, naše svatá země,“ rozkašlala s vypětím hlasu. Už nemohla víc křičet, počkala, až ti dole se uklidní. Mozaika z prašného, roztrhaného oblečení, která pod postelemi dusí královy poklady…její poklady.

 „ Znovu po dlouhém roce tu stojím a chci, aby byla má slova slyšet do všech krajů naší říše. Obrovského prostoru, který patří pouze našim rukám, vše pod naší korunou a to pouze díky našemu jedinému králi Leodosovi,“ dodala tiše pro sebe, neboť odezva na krále byla tak ohromná, že již žádné stupňování nebylo možné. Boleli jí uši… jen, co to bylo horší, jestli tavící se náušnice na nich nebo vysoká frekvence davu.

 „ Začátek našeho celého zlatého věku. Pohřbíme hranice v prach a každý se bude sklánět pouze k jednomu vládci…Slyšíte se Perferpolis!“ Zmagořoně se rozkřičeli.  –Takový naprogramovaný vojenský pluk-napadlo jí. „ Ta síla je v nás Perferie. Moje slova nejsou lži, sliby ani naučené řádky. Jsou to dojmy z vás, z lidu, který před sebou vidím! A co vidím…“ popadla dech….všichni zůstali napjatě čekat.

  „ Vidím nekonečné prostranství. Vidím, jak vaše děti a jejich děti budou šlechta Šlechtictví Sramu a zbytek planety bude posluhovat jim. Ano, to perferijská krev bude vládnout. My jediní na vrcholu. A my Perferpolis navždy, jako odraz moci říše, té která by měla dávat příklad všem. Dobře plníme tu službu království….

Věř, Perferpolis…jestli o nás někdo pochybuje…bude to on, co se nám bude nakonec sklánět!“ Někteří sluhové královny to už nevydrželi a začali nepatrně tlaskat i s pocitem, že rozvlní krajku po stěnách, kde stáli služebnici, zmalovaní hochové a jejich kulisní děvčátka velké síně, vezír, Kassandra a Hortes.

 Zvláštní, poušť, obří hradby a zvířecí sloupoví, vylidněné ulice, hluk, vedro…tisícovky hlav pod pyramidou paláce…zlatý chrám, křehká postava obalená do zlatého hliníku, helma královského pluku, nejtvrdší šutr na krku, gepard jako zbraň, písek, sebejistá vůně santalového dřeva, masa zikkuratu, visuté zahrady, skřek pávů a exotických opic, bílý kotouč.

 „ Jste jedinečná Perferie, jedinečná, věřící v naše sedmero bohyň, věřme v ně nadále pevně, neboť bez jejich perutí, by jsme nestáli na tomto vrcholu.

 Žehnám ti. Žehnám ti a věřím Perferie, že my to společně dokážeme. Jediná vláda planety. Ano, v našem království bude Sram žít…Tohle je Perferie, toto je naše budoucnost…teď už vím, že to dokážeme. Společně……

…Skláním se před tebou, jedinečná,“ v koncích. Udělal to pro Leodose.