Desetina otočení, oblbla ho. Dokonce i pozastavil plánování Istarie, o kterém ani nevěděla. Netušil kolik má času, jak dlouho může čekat… Pod tím náporem jejího morfia.

  Jen aby nebylo pozdě, Istarijský král na nás číhá jako mlsný jaguár. Má dostatek moci, co vím, i když kdo co ví o Istarie. Ten zapomenutý kraj… Je to těžké. Myslíme si, že víme tolik, ale přitom… Nějaké dedukce a pohádky. Podepsal bych s nimi smlouvu, ale bohužel oni nejsou tak minimální a slabí… Přes moc tvrdí soupeři. A s každým dnem je to horší a horší. Potřebuji spoustu peněz na špičkovou armádu, potřebuji nové plasmové zbraně a atomové pumy, abych jich dosáhl. Mám takou plochu, tolik životů… Mělo by to být snadnější. Všechny je povolám a získám miliónové pluky. Jen ta Grencie, bojím se, že když povolám vojáky ze západu, zaútočí a naše břehy budou otevřené… Jediná jistota. Krint nezapomíná, která princezna z nich udělala kolonii Perferii, malý kousíček rozžvýkané Grencie, kde si žijí jako prasata. Vím, že nezradí.

 Ach bohyně, ta Grencie, je to jak výběžek pekel. Nesnáším je. Sepisovat smlouvu? To neudělám, nikdy bych to neudělal. Nedal bych jim moje zlato. Nezapomínám na své předky, kteří kosili poloútesové nohy jako žito. Zbývá válka, ale nemůžu rozbombardovat dvě tak silná území. Kdo ví, co o mně říkají. Závistivci. Chudák Judith, určitě to odnáší nejvíc.

  Když vezmu pluk z Jersudalému, lepší dva a jeden nechám ve středooceánní, Nesmrtelní musí do Perferpolis. Další silné do původní hranice Perferie. Nic by se nemělo stát. Jak by nás mohl položit tak malý nekulturní stát. Co je Grencie proti božské Perferii. Ten jejich válečný výcvik bude zbytečný proti mému počtu. Odrazíme je. Zítra s Zaktidem promluvím o té jejich strategii, z které se můžou všichni pominout. Ano, loďstvo Jurdanska a jeho sousedů by je taky pěkně zprasilo. Snad jsem měl Kanananii přijmout… Vím že né, bestie, hajzlové… Udělal jsem dobře. Jsem zvědavý na ty jejich oceánské spolky. Grencie je plná povídaček o bozích a lidech s vlastnostmi gigantů. Ale kdo jim věří? Ona by si s nimi poradila, porazila by je… Nemohu jí nechat to dělat. Ta schíza se nezlepšuje.

 Ach, když na to vše vzpomínám, co jsem o tobě Jud slyšel. O tobě, o tvém otci, o tvé zemi… A ty? Byla si zlá, ty tvoje stavy, hadí oči a jizvy. V jednu dobu jsem tě za to tak nenáviděl. Ať chceš nebo né, stále si ta agresivní holčina, co tahala z jezírka červené kapříčky Koi, aby je pak mohla umučit sušením na pouštním kotouči. To co na tobě ostatní nesnáší… Já jsem na tom závislý.

 Bez tich hádek bych tě nepoznal a bez tich záchvatů bych nežil život. Je to tak šílené vědět, že nikdo nebudu ani nebyl jako ty. Musí toho být v tvojí hlavě tolik, tolik elementů, kterým já ani ty neporučíme… Mrzí mě to, jak by to bylo celé lehčí. Nepřežil bych, kdyby ti někdo měl ublížit. Radši budu obětovat život tisícovky mužů než ten tvůj… Vím, jak by si proti tomu urputně bojovala. Ničíš mě mnohem víc než kdokoliv jiný.

 Nebyl vedle ní. Ani to nečekala. Odešel za jinou. Za svojí monarchií, povinnostmi, kupou nadržených úředníků a jejich kurzovními čísly a částkami, které prohráli na naleštěných bednách, kam cpou tlustými omaštěnými prsty desetníky ze šrapnelů ametystů. Byla to jeho země, jeho národ, jeho svět, který jí půjčil, aby vyhrála litr vody, když má v ruce ty dva pikové kluky s černými kamizolkami.