Zabaleni do prachu a písku. Jaký v tom byl rozdíl? Jaký byl rozdíl v Judithě? Ta, kterou teď tak nenáviděl až jí čímdál víc zbožňoval. Jen se neskutečně moc bál, že až jí uvidí, tak jí jednu napálí do toho jejího obličejíku.
„ Nad čím přemýšlíš králi,“ ozvalo se od utichlé stěny. Jak dlouho tu byli? Přátele, hlavní hlavy říše… Leodos a vezír. Bylo toho moc na jeden svět.
„ Nad čím? Ztratil důvěru v jedinou pro kterou jsem to celé dělal. Rozeštval si přítele a můj největší sen se pomalu a jistě rozplývá, i když to nechci vidět.“ Byl opřený do staré zdi. Barvy krve už nemohly vydávat žádnou sílu do jeho ochablých kostí.
Bylo mu to jasné. Nic se nemohla rovnat jejím činům, nic. „ Už pro ni děláš všechno… Oba víme, že to budeš muset překonat. Nebylo to dobré, nebylo, ale představ si, co bez ní teprve všechno nebylo?“
„ Už nemám sílu. Ubývá mi ta chuť jí stačit a věřit v ní. Cucá mně do morku kostí a furt nemá dost. Vím všechno, absolutně všechno. Vím, že dnešek voní po sirupu a uranových vločkách se špetkou šafránu, vím, že se jí zdálo o zrcadlech, kde viděla popraskané jizvy. Vím i to, že dneska bude plakat.“
Těžkost v opřených kloubech do loupajících se stěn pokoje. Těžkost dechu, který vůbec nechtěl procházet bariérou směsi. Těžkost mysli, která mohla zas a znovu vyléčit jenom ona. Nevydržel už mlčet:„Tobě se ten plán nezdá, že ano?“mhouřil do stínohry galaxii.
„Nerozumím tomu. Ale v budoucnu těkají nové částici… Nové její vůně, které nedokážu rozeznat. Vždycky jsem měl všechno naplánované do jediného detailu. Jistě kazila to pořád, ale nyní se mi vůbec nedaří dešifrovat, že by to mohlo dopadnout dobře…“
„ Né, to my tady máme náskok. Budeme rychlí a důslední… Indipth není hlupák. Je až moc dobrý, bude taktizovat a vydírat. Zrovna on je ten, co chce dostat nejvíc… Neudělá hloupost.“ Zvučně louskl prsty.
„Máš pravdu, je pozdě to vzdát. Pošlu ty nejlepší, moje ruce nevydrží déle čekat na odpověď,“ popošel k malému obdélníčku ve stěně. Už pouhý poryv větru mu způsoboval kapičky potu na čele. Co to dělám? Sázím na svojí vlastní říši, házím lidské životy do rulety, na které sedí ta nejmocnější Femme Fatale Sramu. Bude to něco velkého. Zapíše se to do historie, zapíšu se tam, buď jako vítěz s jackpotem celého Orientu, anebo jako největší loser, jenž zaslouží nějaký čin z výšek. Nejhorší na tom je to, že bez ní to stejně nepůjde. Nejradši by si mě ona přivázala na krk, jako ten diamant.
Slabší ťukání vytrhlo královnu z lehkého spánku. Byla poslední dobou hodně unavená, jen v noci nešlo spát s tlukotem jeho srdce, elektrický proud ještě poháněl jeho duši.
„ Můžu na chvíli?“ Zalesklo se Kassandřino čelo v obrovských dveřích. Ospale si rozmatlala stíny kolem očí a s kočičím mručením přikývla. Malý bílý tygřík v hedvábných ledových šatech. Jako pruhy její kůže. Barva růžového zvýrazňovače. Služebná přeskákala rychlými kroky ke stolu, od kterého se Judith za celý den nehnula. Kassandřička. Nemusela se snažit, stejně byla vždycky roztomilejší. Ona, ta hodná holčička, co lepí utrhaná křídla motýlí. Modrá ladila k jejím divokým rozcuchaným vlasům od větříku. Byl to andílek svázaný zlatým ďáblem Perferie. Tak tady je ta mrcha zalezlá. Tady si vylévá ty svoje nesmyslné cinty do pergamenů a marně si hlupačka myslí, že je nikdo nedokáže přečíst, bozi, jak ona je blbá. Zajisté potřebuje nového milence, podlézá, vždycky o ní někdo musí škemrat. Nebo snad ona? Jakou já dneska měla chuť říct královi o tom kanananejském šmejdovi. I když? Ten její Leodos, byl slušně vytočenej. Jentak dál, alespoň v jeho rukách se ničeho nemusím bát. Však představa, že by se ty dva mozky daly do hromady, je ničivá. Anděl?
„Je ti dobře Judith?“ Bozi, vypadá, jak po crackovém večírku. Naklonila se nad schoulená křivá záda, když si položila hlavu na vyřezávaný lakovaný stůl. Nohy v kožešinách bratrských tygrů s oranžovou mozaikou.
„Jsme jen trochu unavená,“ zalhala. V její době nebylo nic „jen trochu“. „A o čem si semnou chtěla mluvit.“ Nadhodila.
„Ach, nevím, jestli si na to dost silná.“ O jejích věcech, o Kassandře, tak to bylo správně.
„Čeho se to týká?“ zvedla krk z desky a zadívala se přímo do okna. Suché město vypadalo staře, opotřebovaně a smutně. Jen lidské drahokamy ty nikdy nepřestanou dominovat. Zpívalo to ódy na její zmačkaný obličej a sedřenou duši.
„Týká se to mě,“ cinkavě se zapýřila a na ráz zčervenala.„Tebe?“ Znechuceně se uchechtla a věnovala jí opovržený pohled.
Nechápavě zakroutila hlavou. „Víš Judith…“ Nemělo to žádnou cenu se s ní dohadovat. „Spíš je to žádost, je to složité, pořádně ani netuším, jak se to dělá. Nevím, jak se mám chovat…“
„ Jako se chováš vždycky, přeci jako přítelkyně královny.“ Hodila jeden z tich svých falešných pohledů, kterým věřil jenom Leodos. Královna? Tímhle tempem jí už moc dlouho nebudeš. Plastová Barbie se silikonovými drdoly. Bylo by jí lépe v revoluci podsvětí. Nám všem by bylo lépe.
„ Dobře. Já chtěla jsem tě poprosit, jestli bych mohla s někým zasvětit svůj život.“
Judith ty slova vytrhly ze všeho, z pohledů do města, z ignorace Kassadřina pohledu, z dechu.
„Cože?“ Vykulila na ní rozšmudlanou maskaru.
„Miluji Vantita,“ rozesmála se. Naráz vše ustálo, Juditha nahodila tu nejnechutnější masku, jakou dokázala.
„Ty si se zbláznila, Kassandro? Co ti to přelítlo přes frňák? Co? Aha… Ach, už mi to celé dochází, proto jsem pro tebe byla poslední dobou vzduch. Tahal ses někde jinde s nějakým poskokem od armády. Kde je tvá oddanost, kde je?!“ mrskala hlavou sem a tam.
„Jak si to dovoluješ?“ Zůstala s otevřenou pusou.
Nedokázala sedět… Všechno chtělo jít ven. „ Jestli sis toho náhodou Kassandřičko nevšimla, tak já jsem královna Perferie. Královna! A ty? Pché, a ty pitomá služka! Jsi nic, Kassandro, tak si vymlať toho Vantita z tý svojí palice, protože on ti nikdy nebude nic opětovat z toho, co mu ty dáš.“ Řezala za chůze do věcí kolem sebe.
„Opětovat, opětovat, jak to můžeš ty vědět?“ Sledovala ty chaotická rozdrápaná chodidla.
„Jak? Nebuď směšná, prosím. Jediný důvod, proč ho chceš, je ten, aby si byla volná, že ano? Aby si měla svobodu a nemusela být semnou. Proč, Kassandro? Dala jsem ti všechno, co jsem mohla. Máš krámy, zlato, šaty. Dala jsem ti to jenom, abych tě neztratila, neztratila ten malý kousek minulosti, co mi ještě zbil. A ty? Táhneš si za nějakým panáčkem, skvělá náplast, aby ses na mě mohla vysrat.“ Prskala jí opřená o židli a stůl do obličeje.
„Ale tak to není, Juditho!“ Tak se snažila nebrečet.
„Jen si posluž. Kopni si, stejně to dělají všichni. Já to ještě vydržím.“
„ Ty ses pomátla.“ Dávala si jako dítě ruce před oči. Nedovolovala jí to a stále je trhala zpět, aby viděla, že taky umí brečet.
„ Tak si za ním táhni, běž. Nechci tě, ty falešnice!“ Drápala jí do malých prstíků bez ozdob. Když Kassandra s pláčem proklouzla Juditiným drápům.
„ Doufám, že chcípn… Chcípneš v chudobě!“ vybrečela od vrat.
|