|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Co mě tu čeká? Akorát hádky s někým, koho jsem zachránila, ale taky ho uvrhla do nepříjemného postavení. Nepatřím sem. Mám vyrazit hned zpět a nedbat nebezpečí dlouhé cesty přes území zmítané bojem? Nebo vyčkávat návratu místních čarodějnic? Co když se ty hned tak nevrátí? Pomalu mi začaly chybět starosti: co si vezmu na sebe, konflikty v práci, dohadování s rodiči, deprese, že mě nikdo nechce a tak. Tyhle problémy, to byla pohoda! Až do večera jsem se mořila úvahami, co provedu. S prvními hvězdami na obloze bylo zřejmé to, co na počátku. Cesta přes lesy je pro mě bez šance. Bez šance, bez odvahy, bez pomoci. V tom případě mě čekal jeden nepříjemný rozhovor. Oknem, tajně, pohlédla jsem dovnitř jeho příbytku. Nespal. Tak jdu na to! „To já tě sem přivezla …“ „Kdo …? Jen se mi zdáš? Ty žiješ …“ mluvil nesouvisle. Ani jsem se mu nedivila. „Přežila jsem ten útok a odvezla tě do bezpečí,“ řekla jsem v chvatu, abych to měla již za sebou. „Odvezla? Jak? Co se stalo …“ „Jen jsem vyplnila, co po mně žádala strážkyně.“ Dosud se na mě díval s radostí, a kdybych chtěla být namyšlená, řekla bych i s láskou. To ho přejde … „Tys mě vydala horalům?!“ vykřikl. A je to tady. Nenechal mě ani odpovědět. „Odejdi! Víš, co jsi způsobila? Bylo by lepší, kdybys mě tam ležet nechala! Už mi nikdy nepomáhej!“ Křik jej vyčerpal, rozkašlal se a skoro upadl na lůžko. Přiskočila jsem k němu, ale on mě prudce odstrčil. „Jsi jejich král, potřebují tě. Nevěřím, že strážkyně by s tebou zamýšlely něco podlého. A horalé? Nenávidí tě, a přesto o tebe pečují a vrátili ti zdraví. Nelíbil se mi ten úkol, ale věřím tomu, že to mělo smysl! Kdybych tě tam na té mýtině nechala …“ „Odejdi, Ethis,“ přerušil mě. „Ne, to neudělám. Vím, že jsi na mě naštvaný, ale …“ „Ne, nehněvám se. Jsem zklamán. Čin tento čekal bych od nepřítele, ne však od tebe. Věřil jsem ti.“ „Tak odpusť, že jsem ti zachránila zadek!“ zvolala jsem prostořece. Neurvale mě chytil za ruku. Docela rychle na to, jak nemocně se tvářil. „Co uděláš?“ ušklíbla jsem se, „nosíš si hadí stromy s sebou?“ Znělo to troufale, ve vzteku vyřčená slova tak nějak předstihla uvažování. „Myslíš, že tak lehce vyváznou ti, co mě zradili?“ zašeptal zlým hlasem.
Zrada, čest, život … někdy mne ta u nás spoře užívaná slova zviklala v odpovědi. Oč by bylo lehčí, kdyby na mě zaječel, že jsem blbá kráva a já mu mohla od plic říct svoje. „Ruším slib tobě daný, Ethis. Zapomenu, že jsem tě kdy znal. Připravilas mi příkrý osud, o ten svůj se již postarej také sama.“ Smysl té věty mi docházel pomalu. Ještě mi v uších znělo poslední oslovení „Ethis“, ještě jsem cítila dotek jeho ruky, než mě pustil. Od toho okamžiku na mě Mairon nepromluvil. Horalé rozhodli, že se mám k němu nastěhovat. Ledové ticho při vzájemné blízkosti bylo ještě nesnesitelnější. Nedotkl se jídla, které jsem připravila, raději hladověl. Párkrát jsem mu vyprala oblečení a on chodil raději polonahý, než by to přijal. Postupem dní jsem se přestala snažit. Dělili jsme se o jeden stůl, o jedno místo ke spaní, ale chovali se k sobě jak cizí lidé. Mairon se snažil, seč mohl, abychom se moc nepotkávali ani uvnitř ani venku. Byla jsem několikrát svědkem toho, jak jej zvláště ti mladší dráždili řečmi a výsměchem, došlo i na občasné rány. Nestěžoval si. Taky komu? Ale nezůstával jim nic dlužen. Vyhrocený konflikt na sebe nenechal dlouho čekat.
„Ohrozil naši bezpečnost, parchant!“ ztěžoval si hlasitě Tavelonovi jeden z mužů, jež se vrátil z ranní hlídky. „Kdo? Co se stalo? Narazili jste na seveřany?“ „Kdo asi, náš „neohrožený“ budoucí král, přece!“ „Nebudu poslouchat rozkazy vesničana, jež nerozumí boji více než malé dítě!“ vmísil se Mairon do rozhovoru. „Měli jsme Norsetův oddíl jen sledovat, všichni měli nakázáno čekat na mé rozhodnutí. Mairon však přes má slova vyrazil osamocen do útoku,“ rozhořčeně vyprávěl muž. „Vy jste zaútočili?“ rozčileně zvolal Dartas, jakmile ta slova zaslechl a rychle ke skupince přispěchal. „Museli jsme, jeho život je mi zhola ukraden, ale kdyby některý z cizáků přežil, prozradil by nás,“ hájil se před velitelem muž z hlídky. „Je to pravda?“ zeptal se Dartas Mairona stroze. Tázaný jen přikývl. „Uzavřeli jsme dohodu, pamatuješ? Není zvykem vládců držet dané slovo?! Nezkoušej mou trpělivost, Mairone, způsobíš-li smrt někoho z mých lidí, zaplatíš za to!“ zvýšil Dartas hlas. „Jsem králem této země a i když jsem nyní ve vašem zajetí, nebudu se řídit …“ „Vskutku? Jsi nám povinován vděkem! A dokud jsi pod naší ochranou, dokud neobjeví se strážkyně, budeš konat jen to, co já uznám za správné! To je mé poslední slovo!“ „Když se nechce podřídit, mohli bychom ho přesvědčit,“ hrozivě se usmívali mladíci v opodál stojící skupince. Hleděla jsem na tu roztržku s obavami. Co ten Mairon blbne? Pro koho ten spor asi tak dopadne špatně? Byla jsem na něj rozlobená, uražená, ale nepřála jsem si vidět, jak mu někdo ublíží. Mezi ním a mladými horaly došlo k prudké výměně názorů opepřené urážkami a nadávkami. Tvrdá slova plná hrozeb a urážlivých výrazů přerostla v pěstní souboj. Tehdy Tavelon zasáhl. A koho potrestal? Jako bych to netušila. Odvedli nešťastníka na kraj lesa, přes větve blízko od sebe stojících dvou stromů přehodili lana a ta na jednom konci pevně k větvím připevnili. Po dobrém, po zlém, donutili svého krále se svléci do naha a za ruce ho přivázali k lanům. V tu chvíli jsem prchla. Ať už mu hodlali provést cokoli, nebylo to nic, u čeho bych chtěla být. Schovala jsem se za stájí, oči zavřené, uši zacpané, hlavu bolavou.
Po nějak době spatřila jsem ploužit se místní zase po své práci, asi už bylo po exekuci. Opatrně jsem vyhlédla ze svého úkrytu. Mairon stál tam, kde předtím, na těle ani šrám. „Myslelas, že jsme krutí barbaři?“ oslovil mne Dartas zezadu. „Co jste mu udělali?“ „Jak vidno, nic. Pouhé ponížení čeká ho. Trocha pokory se bude našemu králi jen hodit.“ „To je dost krutý, ne?“ uvažovala jsem nahlas. „To máš pravdu,“ smál se Dartas škodolibě, „jeho hrdost tím zcela jistě utrpí.“ „Prosím, ukonči to. Tohle si nezaslouží!“ prosila jsem tiše. „A co si podle tebe zaslouží, Ethis?“ „Stát se králem a ukázat všem, že je toho hoden.“ „Ty mu věříš, to jsi již prokázala, ale zanedlouho nás opustíš, kdežto my se s následky svých rozhodnutí budeme vyrovnávat zde po zbytek našeho života.“ „Prosím!“ „Až nadejde čas.“
Čas nadešel až na sklonku dne. Pokoření i únava vykonaly své, ke společnému příbytku se Mairon sotva belhal. Mé naděje, že když mu nyní podám pomocnou ruku, upraví se naše vztahy, jak byly dříve, vzaly rychle za své. Rázně mi dal najevo, že ode mne pomoc nečeká a ani nepřijme. Sice na mě promluvil, ale slova: „Nech mě být!“ se těžko dala považovat za změnu k lepšímu. Ve dnech, jež následovaly, udála se s chováním vesničanů k Maironovi zvláštní změna. Muži se k němu najednou chovali více jako k jednomu z nich, zmizel jejich ostych i otevřená nedůvěra. Počáteční drsné vtipkování přerostlo ve skoro přátelské vtipkování. To však nebylo nic proti tomu, jak důvěrně se k němu počaly chovat místní ženy. Jako by fakt, že jej viděly nahého, smazal jejich obavy a zábrany! A on, ač se zdál poněkud tímto překvapen, brzy začal té situace využívat. Když jsem jej poprvé spatřila odcházet s jednou neustále se chichotající černovláskou kamsi do soukromí lesa, nevěřila jsem vlastním očím. Podruhé, potřetí, pokaždé jiná dívčí tvář. Něco se tím ve mně zlomilo. Jednoho večera jsem se rozhodla pro zpáteční cestu bez ohledu na všechna nebezpečí. Pitomost, jak jinak, jenže někdy to nejde, jednat podle rozumu. Styděla jsem se, že odejdu bez rozloučení s horaly, ale ti by mě nikam nepustili, musela jsem to provést tajně. Ještě poslední pohled na měsícem zalitou planinu a vykročila jsem pryč.
|
|
|