|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Tak panstvo odjelo, hurá. Nemusím se tolik přetvařovat ani snažit chovat se bezchybně. Dýchalo se mi volně, skoro bezstarostně. Mairon mi ovšem „křídla přistřihnul“ hned, jak za mnou přišel. Neprozradila jsem mu tajemství, sdělené mi strážkyní. Naštval se. Jak jinak. Co by provedl, kdyby se dozvěděl pravdu?
Den za dnem, noc za nocí, stále žiju, stále sama. Mairon trucuje. Čas mi ubíhá, doufala jsem v pohodu společně strávených poslední dní. Snad truchlí samotou po své budoucí ženě, snad netrpělivě čeká na posla z východu, v každém případě sedává králův bratr ve věži sám a sám. Kdykoli spolu promluvíme, vršíme jen na sebe mrzutá slova.
„Máš již nějaké zprávy?“ zeptala jsem se uctivě.
„Ne, Ethane, nemám nových zpráv. Však buď si jist, že se sluhou bych očekávané zvěsti neprobíral! Tím méně, čím on tají mnohé přede mnou.“
„Vidím, že se dočkat ani nemůžeš dne, kdy odtud zmizím,“ utrhla jsem se na něj.
„Nelichoť si, tolik myšlenek mých neobírá se tebou.“
„Chápu, máš plnou hlavu své „lásky“.
„Co ty víš o citech! O povinnosti! O zodpovědnosti.“
Něco mě ponoukalo neustále do něj rýpat. Uvědomovala jsem si, že to není zrovna moudré, že to přeháním, ale nebyla jsem schopna to zastavit. Že by žárlivost? To těžko.
„Posloucháš se? Mluvím o lásce a ty začneš s povinností. Tak máš ji rád, nebo ne? Je pro tebe vším? Uděláš pro ni cokoliv? Co by si teď Sirenai přála?“
„Přesně tak,“ bouchl pěstí do stolu a vyskočil ze židle, „učiním to, co bylo přáním Sirenai. Jak si přeješ!“
Jedním skokem byl u mě, vzal mě prudce za ruku a vlekl ven. Před poslední branou na nádvoří mi to došlo. Kruci, to ne! Na tom neblahém místě nebylo dnes ani živáčka. Bojovala jsem s jeho sevřením, ale nedal mi šanci se vyprostit. Vytryskly mi slzy strachem, ale prosit ho o milost jsem se nepřinutila. Do třetice všeho zlého … Nedělala jsem si žádné naděje, že by se nechal obměkčit a v panice čekala jsem na bolest.
„Tak co, opustila tě odvaha? Kde jsou jedovatá tvá slova nyní?“ syčel mi do ucha, stojíc těsně za mnou.
Zkoušela jsem se mu vytrhnout, ale zbytečně.
„Ještě více zmítej se, učiň směle cokoli, aby mě ty rány více bolely!“
Ech … co že to? Sakra, no jo, strom se vlnil, vystřeloval své šlahouny a já … necítila jsem žádnou bolest! Bodejť by jo, když byl kdosi ke mně zezadu pevně přitisknut. Proč mi to jenom dělá?
„Přestaň! Slyšíš? Prosím!“
„Pověz, jsi spokojená? To je, co jsi chtěla, nebo se mýlím? Způsobit mi bolest.“
„Nikdy jsem ti nechtěla ublížit,“ křičela jsem, „zastav to! Anebo mě tu nech samotnou!“
Z posledních sil vyrazila jeho ruka svírající dýku vpřed. Po bodnutí strom vmžiku stáhl své ostře zelené výhonky. Na zápěstí Maironově spatřila jsem rudou stopu po posledním z nich.
Králův bratr mě zanechal na prostranství samotnou, s neradostnými myšlenkami a pocitem viny. Bylo by mi lépe zbité! No, ve skutečnosti asi ne, ale mohla bych v tom případě dát průchod vzteku. Bylo by úlevné moci si zanadávat na toho neřáda! A ne se trápit špatným svědomím …
Plán mu vyšel, holomkovi. Nemohla jsem usnout, cítila jsem potřebu jít se mu omluvit. Na schodech do věže připadala jsem si jak Popelka před zámkem. Mám, nemám, mám, nemám? Šla jsem, jak jinak. Odvaha? To ani ne. Nepřemýšlela jsem nad tím. Prostě mi na tom člověku záleží. Ať už to znamená cokoli.
Dveře k němu našla jsem pootevřené, v hlavě jsem si formulovala lehce omluvná slova a nejistě jsem nahlédla. V tom jsem se zarazila, zevnitř linul se smích a šeptaná slova! On ležel nahý na loži a kolem něj se točily dvě spoře oděné služebné, které jej ošetřovaly, nebo co to vlastně dělaly … Podle spokojeného smíchu si to všichni náramně užívali. Já blbá!
Přibouchla jsem ty těžké dveře a hnaná zlostí na sebe samu, běžela do své komůrky. Já káča čekala, že jej naleznu zbitého, zachmuřeného, možná uraženého, jenž nechá se mnou udobřit a zatím! On si tam užívá s těmi … Tohle byla od něj skutečně vydařená pomsta!
Dobře mi tak! Aspoň vím, na čem jsem. Ať už ta blbá kytka vyroste!
„Pán si tě žádá,“ oznámila mi jedna z těch ženštin. Klidně ke mně vešla bez klepání, drzounka.
Fajn, vyběhla jsem těch pár schodů rychlostí sprintera a vřítila se dovnitř. A tam … nikdo.
„To je mi nečekaná návštěva,“ ozvalo se mi za zády.
„Máš jistě, Ethane, pádný důvod k narušení mého soukromí.“ Nasadil příkrý tón, ale všimla jsem si, jak mu pobaveně cukají koutky úst. Šla jsem tedy přímo na věc. Tedy přímo k němu.
„Jsem tu, abych se ti omluvila. Takže, mrzí mě, jestli jsem tě urazila, už nebudu nikdy neuctivě mluvit o Sirenai. A … snad tě ty rány už moc nebolí. To je vše, sbohem.“ Na místě jsem se otočila a hleděla zmizet.
„Tak lehce nevyvázneš,“ oznámil mi se škodolibým úsměvem. A zamkl dveře.
„Vyhnala jsi mé ošetřovatelky, bude tedy tvou povinností zastat jejich péči,“ řekl s klidem a odebral se na lože.
Stála jsem ve stínu na kraji pokoje a představovala si, co se stane.
Co bych chtěla? Škoda, že jsem nepila nějaký alkohol, mohla bych to svést na něj. Kdežto takto …
Přímo fyzicky jsem cítila, jak moc si přeju se ho dotýkat, pohladit místa na jeho těle, která trpěla díky mně.
„Otálíš, Ethis? Musím tě snad prosit či ti přikazovat, co máš činit?“
Beze slov přišla jsem k němu a pohladila jej, ležícího, po tváři.
„Promiň …“
„Ne, neomlouvej se, to já tě vyprovokoval. Ethis, Ethis, co jsi to se mnou provedla?“ zašeptal.
Než jsem se nadála, ocitla jsem se tam, kde jsem byla nejšťastnější, v jeho objetí. Jeho přítomnost dokázala ze mě vyplavit všechnu nejistotu, obavy a stres. V jeho těsném objetí, jen tam, mohla jsem se konečně cítit volně a bezpečně. Jak já to pak doma přežiju …?
Bránila jsem se milování, vždyť kolikrát syknul při pohybu bolestí. Ale když se rozhodl ji ignorovat, neodporovala jsem mu. Již nebyli jsme jeden druhému v posteli cizí. Bylo zarážející, ale úžasný, jak pamatovali jsme si jeden pro druhého nejpříjemnější dotyky. Ve svitu hvězd byla jeho tvář něžná, vypadal bezbranně a … zamilovaně. Byla to iluze, ale tak milá!
Nad ránem přepadla mě skutečnost, jasná a ostrá jako první sluneční svit. Opustím ho, přijde den a už nikdy neuvidím ty hnědé oči, jak mě objímají láskyplným pohledem!
Byl čas vstát a hrát zase tu svou roli. Už mě ta přetvářka zmáhala. Maironova paže mě však stáhla zpět na lože.
„Za čím tak spěcháš ode mě, Ethis?“
Pravdu? Ještě chvíli a nebudu schopna odtud odjet! Jenže to nemůžu říct nahlas.
„Jistě máš své povinnosti, nechci ti překážet …,“ blábolila jsem nesmysly.
„Ethis, Ethis, budu muset tvá ústa zaměstnat něčím jiným, než mluvením,“ pravil rozhodným tónem a začal mě líbat. Ne, že bych protestovala.
Ten den nepodobal se ničemu více, jak tomu jednomu dni tenkrát ve vězení. S tím rozdílem, že dnes byli jsme zamčeni dobrovolně a on rozuměl mé řeči. Bylo to krásný. Až moc. Do mysli se mi vkrádala jedovatá vzpomínka na rozhovor se strážkyní.
Kdy přicházejí nejhorší zvěsti? Když se zdá, že se vše daří, přece.
„Ethis, řekni mi pravdu, jestli můžeš. Proč ses opravdu vrátila do našeho nehostinného světa?“
Věřil jsem, že ležíc v tak důvěrné poloze, v jaké jsme se nacházeli, nebude mi lhát.
„Měla jsem mnoho důvodů, jeden nesmyslnější než druhý. Například mě tam u nás potkalo něco zlého. A pak, měla jsem neodbytný pocit, že jeden člověk zde by měl o mně něco vědět. Ne, že by mu na mně záleželo, samozřejmě.“
„Vrátila ses kvůli mně?“ vyhrknul jsem překvapeně. Čeho jsou ty ženy schopny? Cítil jsem se polichocen, ale současně … co ode mne tedy čekala? Dostál jsem tomu, co si představovala?
„A povíš mi, co měl bych o tobě znáti?“ byl jsem zvědav a stejně tak bál jsem se, že odpověď její uvrhne mne v ještě větší zmatek.
„Já … čekala jsem dítě, víš? A dodnes netuším, kdo byl jeho otcem. Ten člověk, se kterým jsem v té době žila, anebo cizí muž, jehož poznala jsem v cizí zemi, ve vězení …“
Tón jejího hlasu byl pln bolesti, vytušil jsem jakýsi neblahý osud, jež zřejmě to dítě potkal.
„Stala se nehoda, to se těžko vysvětluje, náš svět je tak odlišný od vašeho … Prostě si představ, že srazí se dva kočáry, velké neštěstí, a já v jednom z nich. No a má zranění nebyla tak vážná, ale bohužel pro to nenarozené dítě znamenala ta tragická událost konec života.“
Neplakala, asi již neměla v sobě slzy, kterým by věřila, že odplaví její smutek. Je možné, aby čekala své dítě se mnou? Můj syn?
Zaplavily mne pocity, jež jsem nikdy necítil. Kdo by to byl do mne dříve řekl? Zapřisáhle sám, zahleděný do své svobody a nekomplikovaného života. A dnes?
Existuje žena, jež spojí se mnou svůj život. Existuje ve mně cit, který jen čeká na narození dítěte. Existuje dokonce láska, jež … zanedlouho pohřbím hluboko v sobě.
Ty hodiny prožité ve společném souznění byly plné porozumění a tolerance. Ačkoli jsme oba věděli, že kradené jsou, jen vypůjčené od věčnosti. A ta se o ně brzy přihlásí.
Druhého dne, v zajetí netrpělivosti, uspořádal jsem hon. Vyjeli jsme časně ráno směrem, ze kterého byl mnou očekáván posel od bratra. Ethis jsem požádal, aby zůstala na hradě a stala se na krátkou chvíli jeho paní. Měla jakési zlé tušení, přesvědčena, že musí býti se mnou, ale nakonec jsem ji přesvědčil.
Co skrývá se za jejími obavami? Tajemství, zjevené jí strážkyní? Týká se snad mne samotného?
|
|
|
