|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Cítím, tedy jsem. Cítím bolest, tedy jsem živá! Každý nádech žene mi slzy do očí. Bolí mne neskutečně hlava a vlastně je těžké určit, jaká část těla se nesvírá bolestí. Cítím žár ohně, vidím tmavé zdi, na nichž světlo plamenů kreslí divoké obrazce. Kde to jsem? Doma? To těžko … Ale ani v chýši horalů, zdá se. A už vůbec to zde nevyhlíží jako v královském hradu. Co bych v něm asi taky dělala, že? Ležím na nějakých houních, nebo co to je. Mám ovázanou ruku a taky většinu hrudníku. Jistě to má důvod, když jsem se pokusila posadit, měla jsem pocit, že mám v oblasti žeber vražený nůž a někdo jím otáčí na všechny strany. Je den či noc? Kde to jsem?! „Jsi vzhůru, Ethis,“ dolehl ke mně chraplavý hlas z kouta jeskyně. To snad ani nebyla otázka. Stáhla jsem se co nejdále do tmy, jež slibovala záchranu a horečně přemýšlela, co podniknu. Upřímně … nic. Kdyby mě ta osoba chtěla zabít, už by to udělala, přece! No to snad ne! Fakt vypadala jako nějaká čarodějnice. Přesně jako na ilustracích v pohádkových knížkách. Teda až na tu obvyklou bradavici. Na rty rvalo se mi na sta otázek, jedna přes druhou, až jsem zvolila tu jedinou, na kterou jsem se bála znát odpověď. „Kdo ještě přežil z horalů?“ „Většina, ty bláhová, ti mají tuhý kořínek,“ zamumlala babice. No teda! Ona rozuměla mé otázce! „Kdo jsem?“ zkusila jsem to. „Jsi Ethis, cizinka, ta, jež změnila proroctví,“ zněla odpověď. To jsem se toho zase dozvěděla. Raději jsem přešla k praktickým záležitostem. „A jak dlouho jsem tady? Jak to, že žiju?“ Nebo jsem mrtvá a stanu se po smrti čarodějnicí? „Mělas štěstí, hrot meče, jež tě zranil, zastavil se o žebro. Na tvou záchranu nebylo třeba kouzel, stačily mé léčitelské zkušenosti.“ „A kde jsou ostatní? Dartas, Tavelon? Odjeli beze mne?“ Náhle jsem si bez nich připadala osamělá. „Ano, museli, čekají na ně jejich rodiny, přece. Ty bys cestu nevydržela a navíc … přinesla bys jim možná zkázu.“ „Tak jo, jak se dostanu k zakázanému lesu? Nehodlám nikomu přinášet zkázu,“ odsekla jsem, „někdo tak nebezpečný jako já by měl brzo zmizet, ne?“ Supěla jsem naštvaně, až jsem i zapomněla na bolest.
A ta praštěná bába se mi jenom smála! A to byl teprve začátek. Zůstala jsem na tom divném místě asi týden, než jsem byla schopná vstát a chodit. Spadla jsem do druhého extrému, ta ženská mi rozuměla, ale na mé dotazy odpovídala jen v hádankách, anebo si něco mumlala a to šlo teda úplně mimo mne, nepochytila jsem ani slůvko. Babka mě krmila podivnými lektvary, které vypadaly jako guláš a voněly po bylinkách. Chutnalo to příšerně, ale cítila jsem se čím dál lépe. Celkem vzato nic mi tu nescházelo, byla jsem jí za pomoc vděčná, ale stejně už jsem se nemohla dočkat, až odtud zmizím. Ovšem, bylo tu pár nejasností. Třeba: kam? Jak, bez koně? Jak naleznu cestu k „mému“ buku? A chci už pryč? Viděla jsem ho, to jo, ale stačí mi to?
„Zítra si pro tebe osud přijde, má milá,“ culila se na mě baba svými třemi zuby, „je na čase, abych ti vrátila tvé jmění.“ Můj batůžek! Jak věděla …? Vždyť přece zůstal v táboře horalů, s sebou jsem ho nebrala … No, nevadí, odpovědi jsem se nedočkala, jako obvykle. Držela jsem své věci v náručí jako poklad. Jako nezvratný důkaz toho, kam patřím. Ech co? Zítra? Osud? To zní, jako by ten děj vůbec nezáležel na mém rozhodnutí! Tak to tedy ne! „Pověz mi, co se mi má na druhý den přihodit?“ usmívala jsem se přičinlivě na čarodějku. „Stane se, co sis sama přála,“ opětovala můj „milý“ tón. No nazdar, já si zde již přála věcí … jednu bláhovější, než druhou. Jakmile babka opustila jeskyni, sbalila jsem se a zamířila k východu. Nejsem nevděčná! Jen se bojím …
Přišlo mi, že bezpečnější cestu mám před sebou, nepozná-li nikdo ve mně ženu. S mojí plochou hrudí to nebyl žádný problém... Nožem, jenž se povaloval v jeskyni, jsem si zkrátila vlasy. Konečný výsledek se však nepodobal ani muži ani ženě, zato strašidlo by ze mě bylo skvělý. Krajinu v okolí jsem stěží poznávala, ale to mi nebránilo být unešená její krásou. Žádné vztyčené prsty komínů, žádné nad zemí rozkročené sloupy elektrického vedení, žádná pavučina silnic. Idyla, klid a mír.
Tedy v případě, že jste nepotkali vojáky. Jedno, kterého krále. Já nejsem ze šťastných. Zahlédla jsem svou zkázu včas, ale kam utéci v řídkém borovém lese? Záhy mne obklopila burácející černo-rudá bouře, ze které nebylo úniku. „Nevyhlíží jako jeden z rebelů,“ děl první hlas. „Král kázal všechny zabít!“ Bože, prosím, prosím, ne! „Vezmeme ho na hrad, tam mu rozvážou jazyk,“ zasmál se další zlověstně. „Pravdu máš, ač nepodoben horalům, možná jim pomáhal či zná jejich úkryt!“ Když se ti neřádi vykecali, ten nejdrobnější z nich mne posadil do sedla před sebe. Bylo to krutě nepříjemné. Nadskakovala jsem, svázanýma rukama se křečovitě držela hrušky a v prudkém cvalu snažila jsem se nespadnout. Tak zpátky na královském hradě. Zde všechno začalo, asi tu vše taky skončí. Cestu k buku, cestu k domovu, odsud dobře najdu. Nechají-li mě jít …
Ani mě nepřekvapilo, že jsem opět skončila ve vězení. Šoupli mě tam bez jakéhokoli vyptávání. Na výslech asi ještě dojde. Měla jsem tudíž čas připravit si nějakou normálně znějící verzi mého příběhu. Takovou, aby mne udržela při životě. Dotýkala jsem se kamenných stěn, jako by mi mohly vyprávět děje dávno minulé. Vyryté značky, přeškrtané čáry, obrazy kříže. Zoufalství bývalých obyvatel cely vystupovalo ze zdí a objímalo mne svou náručí hrůzy. S postupujícím šerem venku vyhlížel hrad stejně jako má nálada. Ponuře.
Za svítání (proč tady všichni vstávají tak příšerně brzo?) mě jakási ruka nešetrně probudila a stráž mě před sebou strkala po točitých schodech do jednoho ze sálů. Tři „muži v černém“ za dlouhým stolem si mě nevlídně a zkoumavě prohlíželi. Doufala jsem, že zde bude Mairon a celá ta fraška se vysvětlí. I když, proč by se králův bratr zajímal o výpověď nějakého negramotného vesničana, že? Scéna vypadala jako kdysi. Jejich výkřiky a výhružky střídalo mé nesmělé vysvětlování, kterému samozřejmě nikdo nerozuměl. Jen ten nejstarší, bělovlasý, reagoval svou mimikou jako by chápal význam a naléhavost mých slov. Ale možná se mi to jen zdálo. A konečně, ten jediný vůbec nepromluvil. Pořád to samé dokola. Oni měli dost času, já čím dál tím větší strach. Když dal jeden ze soudců konečně pokyn k mému odchodu, uvítala jsem to. Já bláhová! Žádné, ať jakkoli relativní, bezpečí kamenného pokoje. Vyšli jsme na nádvoří, můj zlý sen pokračoval. Prudce jsem s sebou trhla ve snaze se vojákům vytrhnout, bylo mi nade vše jasné, co mě tu čeká. Ti mne však jen se smíchem pevněji chytili a vzpínající se vztekem a strachem vlekli k prvnímu z hadích stromů. Aspoň, že mi ponechali oděv.
Zavřela jsem oči a poroučela vlastnímu tělu. Bude to chvíli bolet, to vydržím a pak to přejde. Jenom se nesmím moc hýbat. Vím, co mě čeká, to je moje výhoda. Nedopřeji jim tu radost, že bych je prosila o slitování. I když … nikdy neříkej nikdy. Vše má své meze, pomyslela jsem si. Moje odhodlání a odvaha jakbysmet. Dýchala jsem zhluboka a přála si, aby již byl všemu konec. Strom se poznenáhlu probouzel, vysílal své šlahouny vstříc světlu. A mému tělu samozřejmě. Zelené výhonky se ke mně nelítostně vinuly. S každým švihnutím se mi tělem kromě bolesti rozlévala nenávist a hněv. Ke všem okolo, mne samotnou nevyjímaje. Co si budu nalhávat, to já sama sebe uvrhla do tohoto kolotoče nedorozumění a problémů. Současně jsem si nadávala a litovala se.
„Tak dost!“ ozvalo se hlasitě přes nádvoří zaplněné zvědavci chtivými cizího neštěstí. „Provedu výslech sám, přiveďte jej ke mně do věže!“ Tak a je to tady. Proč se nikdy osud nezachová, jak bych si já přála? Toužila jsem se mu ukázat jako záhadná cizinka, jako anděl pomsty, který mu možná blahosklonně odpustí. Toužila jsem … Zatímco teď před královo bratrem budu stát jako podvodnice patřící k rebelům, zbitá, rozcuchaná, úplná bosorka. „Otoč se!“ Má, co chtěl. Hleděl směrem ke mně přísně, asi výraz trénovaný přímo pro tyhle příležitosti. S dávkou škodolibosti sledovala jsem, jak mu mizí krev z tváře poznáním, kdo to stojí před ním. Má mou poklonu, rozeznat v tomhle stavu ve mně cizinku z té dávné noci, všechna čest. „Odejděte! Všichni do jednoho!“ vykřikl hněvivě. Ten tón mě vyděsil. Byl to hlas člověka, který je schopen všeho! Osaměli jsme.
|
|
|