|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Když odejít, tak hned! Každé minuta zdržení ve mně probouzela smutek a nechtěné vzpomínky. Místo abych zde, na „dovolené“, přišla na jiné myšlenky, navrátím se domů s hlavou zamotanější, než s jakou jsem odcházela. Stálo to zato??? Stálo. Co bych si to nepřiznala. Až se přežene ta nepochopitelná bolest, budu zajisté cítit vděk nad tím, co neobvyklého jsem zažila. Až jednou ...
„Tys ještě tu, cizinko?“ zeptala se mě navrátivší se čarodějka. „Ehm, co? A kde bych měla být? Přece mě tu necháte přečkat období, než ona rostlina vyraší svými trny, ne?“ odpověděla jsem zaraženě. Kam jinam bych jako šla? „Nedobře jsi mě, Ethis, pochopila. Květina ta vyroste za přesně jeden měsíc zdejšího času. Já ti poskytnout útočiště nemohu, před kouzly mými nebyla bys v jeskyni v bezpečí.“ „No nazdar,“ vylítlo ze mě, „co mám teda jako dělat?“ vykřikla jsem dílem naštvaně a dílem lítostivě. „Nejpříhodnějším zdá se být tvůj návrat do služby u králova bratra. Toť jasná věc.“ „Ne! Já na tom nic jasného neshledávám!“ „Ještě máš, pravda, možnost žít sama v lese jako poustevník, živit se vhodnými rostlinkami, lovit sobě zvěř, ubránit se divokým šelmám …“ pokrčila ta, baba jedna, ledabyle rameny. „Kamkoli jinam, jen ne na hrad, prosím!“ kroutila jsem se. „Zvaž své rozhodnutí, Ethis,“ řekla tiše strážkyně po chvíli, „je v moci Mairona tě ochránit, než nadejde tvůj den. Jsi jinak převelice zranitelná …“
Měla pravdu, jak jinak. Proč nemůže jít nic jednoduše? V neveselých myšlenkách vydala jsem se krajinou na zpáteční cestu. Jako by se příroda připodobnila mé náladě, obloha se zatáhla, vítr trápil koruny stromů, ptáci se odezněli. Připadala jsem si neskutečně opuštěná a nicotná. Nejraději bych zavřela oči a okamžitě se ocitla ve svém pokoji, ve své posteli, pod peřinou. Schovaná a v bezpečí. „Stůj,“ zaburácel náhle přede mnou hluboký hlas. Ti všudypřítomní Arnalovi vojáci! Drapli mě, ačkoli jsem chtěla jít dobrovolně, a vlekli na hrad. Už zase. Já snad do toho blbýho hradu ani jinak nevstoupím. „Pane, chytili jsme v podhradí tohoto muže. Je to najisto tvůj bývalý sluha, jenž neposlušně utekl!“ „Tak to tedy ne! Vracel jsem se dobrovolně,“ skočila jsem tomu hulvátovi do řeči. Bylo těžký časovat slovesa v mužském rodě. Jen abych to nespletla, to by byl teprve malér!
Mairon hleděl mým směrem poměrně zachmuřeně. Určitě neočekával, že mě ještě spatří. Ten musí být „nadšený“ … „Nechci ti radit, vážený Mairone, ale u mého dvora bych takovou neposlušnost u služebnictva netrpěla. Za útěk ze služby by si ten mladík zasloužil přísný trest,“ vnucovala se ta protivná „Siréna“. Jak ta mi pije krev! „Vskutku opovážlivý čin, tvůj návrat,“ řekl Mairon po chvíli. „Neměl jsem na vybranou, pane,“ vysvětlovala jsem doufajíc, že on nedá na řeči tý rozmazlený princezny. I když, co si to namlouvám? Jistě k ní chová úctu, co by ke své budoucí ženě. Co jsem tu já? Co jsou dvě noci v porovnání s celým životem? Kdo já vlastně jsem, že mu neustále bezostyšně zasahuju do života? Úplně ho vidím, jak se v duchu tluče do hlavy: dvakrát jsem se s ní vyspal a teď z toho mám akorát hromadu problémů, stálo to vůbec zato? Odpověď je nasnadě – nestálo.
„Vždy máme na vybranou, čest je jen jedna a slib je slib,“ poučoval mě. „Není lehké dodržet jednou dané slovo, vím,“ sykla jsem. To, že jsem při tom ztišila hlas, moc nepomohlo. „Ty nevděčný hlupáku, ještě zlolajně mluviti budeš?“ ozvala se vrcholně dotčená Sirenai. „Svému trestu neujdeš,“ promluvil Mairon odměřeně. „Nyní jej však odveďte!“ pokynul strážným, „za okamžik počne se oslava tvého příjezdu, Sirenai. Král již přichází!“ V tu ránu na mě všichni zapomněli a jali se věnovat slavnosti. Skončila jsem ve věži, v jednom z předpokojů králova bratra. Všechno lepší než vězení. Hlahol oslav slyšela jsem přes zeď. Než však skončily, otevřely se dveře a dovnitř se nahrnul ten, kterého jsem se nyní skoro obávala. „Nu, jaké máš vysvětlení svého chování? Proč ses vrátila? Zase!“ „Vím, že si přeješ se mě už konečně zbavit! Mrzí mě, že ti působím starosti! Nedělám to přece schválně!“ „Vskutku?“ usmál se přezíravě. „Neprošla jsem branou. Jedna ze strážkyň mi slíbila pomoci, ale půjde to prý až za měsíc.“ „A na oplátku za její nezištnou pomoc jsi jí slíbila co?“ Oněměla jsem překvapením. Jak tohle ví? „Teprve se dozvím, co po mně bude požadovat,“ odpověděla jsem zdráhavě. Na to jsem nepomyslela, co když onen úkol bude mi proti srsti? Proti mému přesvědčení? Co vše jsem ochotna obětovat pro svůj návrat domů? Anebo čí život …?
„Vše jsi zamotala! Jak tě mám znovu ustanovit svým osobním sluhou? Po tvém neúspěšném útěku? Podruhé nezatajím tvé přítomnosti před svým bratrem! V tento čas budou probíhati zde složitá politická jednání, nemohu dovolit, aby byla tebou ohrožena,“ zahrnoval mě Mairon svými důvody. Přecházel nervózně po pokoji, nakonec bouchl pěstí do desky stolu, až jsem leknutím skoro nadskočila. „A ještě ta Sirenai! Ta žena je chytrá a všímavá! Nyní žádá tě potrestat, co udělá, když zjistí, kdo skutečně jsi!“ Povzdechla jsem si. A doufala, že z toho vybruslím s co nejmenší úhonou. „Udělej, co uznáš za vhodné,“ řekla jsem po dlouhé době ticha pokorně a odevzdaně, „dávám ti slib, že za měsíc odejdu. Podřídím se ti, jen mě pomož přežít zde u vás těch třicet dní.“ Má slova zůstala bez odpovědi. Tolik bych ocenila, kdyby mne objal … Ale kde že … „Pokusím se neudělat nějakou hloupost,“ chtěla jsem situaci poněkud zlehčit ironií, ale ta sem asi ještě nedorazila. „Dal jsem ti onehdy slib, že tě k bráně doprovodím a nestihl jej splnit. Nyní ti proto žádný nedám. Budeš mi muset věřit.“ A s těmito slovy odešel. Věřit … co?
Jak já tady přežiji celičký měsíc? Nepočítám-li spánek, je to minimálně čtyřistaosmdesát hodin! Jedna delší než druhá. Když si to shrnu, od krále mohu čekat tradičně jedině popravu, od jejich „drahé“ Sirenai samé nepříjemnosti a od Mairona … já vlastně nevím. Ten udělá, myslím, cokoli, aby se mě zbavil. Nadobro. Já chci domů! Než noc předala vládu svítání, otevřely se dveře podruhé. „Spíš, Ethis?“ „Ne,“ odpověděla jsem popravdě. „Již mnoho času nezbývá, tvé prodlévání zde není bezpečné.“ Lehko mi nebylo. Aspoň, že Maironův hlas nezněl už tak stroze.
„Před tebou leží dvě možnosti,“ pokračoval šeptem naléhavě, „buď skryješ se na dobu nutnou kdes na venkově, v tom případě však budu muset do tvého tajemství dalšího člověka zasvětiti, a tam vyčkáš dne příchodu strážkyně a její pomoci, anebo vezmeš na sebe opět povinnosti mého služebníka. Na venkově byl by život pro tebe jednodušší a vpravdě tvá bezpečnost jeví se mi tam jistější. Zde na hradě bylo by nezbytné, abys přísně volila svá slova i činy! Ve všem svém jednání musela bys být zcela poslušna mých pravidel!“ „Kolik času mám na rozmyšlenou?“ optala jsem se, hlavu plnou protichůdných myšlenek. „Žádného času není, rozhodni se nyní.“ Jak já nesnáším rozhodování! Protože to prostě neumím, obvykle se buď zachovám zbrkle, anebo váhám donekonečna. Nemluvě o tom, jak těžké je rozhodnout se správně. Venkov zněl idylicky, život tam bych zvládla, zajisté je to ta správná odpověď. „Váháš?“ zeptal se překvapen. „Není to přece snadný,“ odsekla jsem nervózně, „zajímalo by mě, co ty bys mi radil?“ „Nemám žádného práva rozhodovati o tvém životě. Neboť to je to, oč tu běží! Zdejší život je, jak tuším, mnohem drsnější, než-li tam daleko u vás, avšak tys sama zvolila, když jsi prošla branou. Jen ty, cizinko, znáš své možnosti a slabiny, ta odpověď jen na tobě záleží!“
Venkov! Venkov! Proč jen mi ta správná slova nejdou přes ústa? Čím to je, že váhám? Nechci se nepatřičně vyptávat, ale je mi tak nějak jasné, co bych uslyšela za odpověď na dotaz, jež mě trápí: Uvidím tě ještě, budu-li čekat na té vsi? Tak takhle je to tedy? Upřímně – ano. Jsem střelená, když raději chci risknout potíže zde na hradě, než zvolit pohodu venku? A to vše kvůli němu. Další věc, kterou královu bratru asi vysvětlím stěží. Nebezpečí je relativní, může mě potkat kdekoli, lhala jsem sama sobě. Abych si nemusela naplno přiznat, co k Maironovi cítím. Jsem cvok.
„Raději bych zůstala zde na hradě,“ odpověděla jsem konečně, „jestli ti tím příliš nekomplikuji život.“ „Toho jsem se bál,“ odvětil suše bez úsměvu. „Jaké důvody tě k tomu vedou?“ zeptal se docela nešťastným hlasem, „uvědomuješ si, že tě nemine trest za tvůj nedávný útěk? Jsi skálopevně přesvědčena, že udržíš v mezích své chování? Čeho tím chceš dosáhnout?“ Jeho slova mě úplně zdeptala. Kdybych neměla hloupě na krajíčku, asi bych své rozhodnutí přehodnotila. Otočila jsem se a poodešla k oknu. Za mnou ticho. Určitě lituje, že mi nabídl dvě možnosti. „Omlouvám se, že jsem nezvolila, jak jsi doufal. Ale potom jsi mi neměl dávat na výběr!“ „Je to má chyba, přiznávám. Však respektuji tvé rozhodnutí, ač vůbec nechápu, co tě k němu vedlo. Zařídím vše potřebné. Odpočiň si, najez se, brzy se vrátím. Čeká tě náročný den.“ Ani jsem se za ním nepodívala, když odcházel. Rudý oči a v hlavě guláš.
|
|
|